Manželství – hledáme si církev III.
Tak dnes už snad dobereme téma naší církevní příslušnosti 8-) Zatím jsme si řekli, že před svatbou jsme ukončili své členství ve dvou odlišných církvích, kde jsme byli doposud a začali jsme si hledat své nové místo společně, už jako manželé. Do toho vypukla uprchlická krize, takže jsme kvůli službě pobývali dva roky v zahraničí, kde se nám na čas staly církví vztahy s účastníky výjezdů, kteří sem za námi přijížděli z Česka z různých společenství. Vedle vztahů to byla i bohoslužebná praxe jako modlitby, chvály, kázání, ale i finanční, materiální a morální podpora. Tím se naše misie stala natolik mezidenominační (účastnilo se jí a podporovalo ji mnoho křesťanů z různých církví), že jsme službu již nadále nemohli označit nějakým jménem, která církev zřizuje naši misii? Ve skutečnosti to bylo mnoho církví, a pokud bychom se prezentovali jako misionáři jedné z nich, urazili bychom ostatní spolupracovníky a podporovatele. Proto jsme oddělili naši práci, naši službu, od našeho (budoucího) členství v církvi: Misie a její organizace je provázáno s mnoha církvemi a je logické, že ve všech těchto se nestaneme členy zároveň 8-) Nadále si tedy přejeme své členství považovat za soukromou věc, oddělenou od služby. Není to tedy tak, že „jsem členem církve ABC, rovná se církev ABC je zodpovědná za naši misii“. Do ABC chodím na bohoslužby, a se všemi ostatními pracuji na Božím díle.
Nyní začalo být jasné, že se již nemůžeme stát členy někde, kde nás znají, protože jakmile bychom se tam začali objevovat pravidelně, už by si to lidé spojili („aha, oni teď chodí do ABC, takže ABC dělá tu misii“) – dokonce se nám stalo, že jsme někde byli na návštěvě, jako hosté, asi dvakrát, a už se v našem okolí začalo šířit, že tam teď chodíme. No, občas tam zajdeme, to ano, ale neznamená to, že tam nějak patříme, jsme tam členy nebo něco… Na tomto příkladu je vidět, jak funguje lidská (křesťanská 8-) mentalita. Ještě více se tedy potvrdilo, že si musíme „svůj“ sbor najít z dosahu dosavadních kontaktů. Další důvod pro takové rozhodnutí: Tam, kde nás znají, nemáme klid: Jakmile přijdeme, už se lidé vyptávají, kde jsme byli, co jsme dělali (kolik migrantů se obrátilo 8-), atd. a pamatujete, co jsem napsal posledně: Že chceme mít sedmý (nebo osmý? 8-) den oddělený od práce. Chceme jít do církve načerpat, setkat se s Bohem, s bratry a sestrami, a ne podávat tady pracovní výkazy. Ty dávám na web a rozesílám je pomocí mailů, nebo se můžeme po domluvě sejít v týdnu a vyprávět si o tom…
A protože na Slezsku, kde jsme se s Luckou seznámili a vzali, a kde jsme hodně sloužili, nás znali téměř ve všech církvích a pokud jsme tedy chtěli chodit do nějaké, kde nás neznají, museli jsme se posunout do Čech 8-) Ale nebylo to jen kvůli tomu, hlavně jsme chtěli dělat misii v nějakém novém regionu, na Slezsku už fungovaly nějaké týmy a já nechtěl, aby ta práce byla pořád závislá na mně, přál jsem si, ať se ty týmy vypracují, ať z jejich středu povstanou a vyrostou další vedoucí, další misionáři… Chtěli jsme založit nové týmy a jít s Evangeliem do dalších měst (to první se nepovedlo, to druhé ano).
Pak jsme pro to stěhování měli ještě soukromé důvody, Lucky rodiče se tou dobou rozváděli a zatahovali jí do svých problémů, ona v osmém měsíci těhotenství řešila jiné starosti a potřebovala se od toho vzdálit. A mojí mamince táhlo na osmdesát a nemohla by za vnoučaty jezdit tak daleko (500 km), navíc jí zrušili přímý noční rychlík se spacími vozy, kde si mohla večer nastoupit, lehnout a ráno se probudit v Těšíně. Víte, proč zrušili ten vlak: Začínal v Karlových Varech a končil v Moskvě 8-) ale využívali ho mnozí Češi a Slováci ze smíšených manželství, kteří jím jezdili za příbuzenstvem, na to se nemyslelo… Takže město, kde jsme se jako rodina na čas usadili, bylo blízko Prahy a maminka k nám mohla snadněji jezdit, můj bratr ji pomohl nastoupit do vlaku a já jsem jí zase v Praze pomohl vystoupit a pak jsem si jí už odvezl domů autem. Viděla tak alespoň naše malinké děti, dnes už to tolik nejde a jedeme jí je ukázat tak jednou dvakrát do roka.
Ale od soukromých záležitostí zpět k těm křesťansko-církevním: Nebyly to pouze neděle, kdy nás křesťané bombardovali otázkami: Tím, jak Těšín je hodně religiózní (na příčce statistik v Česku na druhém místě po sousedním Třinci), je tu asi deset církví, skoro všichni křesťané se vzájemně znají, alespoň nám to tak připadá, je tu strašně rybiček nalepených na autech atd., tak jsme neměli klid ani v týdnu: Např. jsem šel nakoupit s tím, že se vrátím za půl hodiny, a přišel jsem asi za čtyři hodiny a rozladěná Lucka se ptala, kde jsem byl? Vysvětlil jsem jí, že jsem v obchodě a cestou potkal asi tři různé známé, každý se ptal (na to samé 8-), s každým jsem se zdržel… Chápu, že se občas naštvala, já také: Když je doma hladový manžel a žena narychlo zaběhla koupit něco k jídlu a neobjevuje se dvě hodiny (a více 8-), tak jistě chápete, že se podobá hladovému lvu v kleci 8-) No časem jsme to obrátili v humor, vždy, když někdo přišel zvenku, ten druhý se ho zeptal: „Tak kolik dneska?“ 8-) myslelo se tím samozřejmě, kolik křesťanů jsme potkali.
Nebyli to pouze lidé, se kterými jsme se znali, ale i ti, kteří nás viděli na nějaké přednášce na biblické hodině, byli na naší prezentaci v nějakém sboru, kde seděli v řadě a my si je samozřejmě nemůžeme všechny pamatovat, a tak se často stalo, že mně úplně neznámý člověk mě oslovil na ulici nebo mezi regály v obchodě: „Ááá, Jarda!“ a už to jelo… Dokonce mě jednou oslovil na bazénu ve sprše nějaký nahatý chlap 8-)
Jako ilustraci uvedu situaci: Tchýně ukazovala kolegům v práci fotografie z naší svatby. Do místnosti přišel její šéf, nahlédl jí přes rameno a pronesl: „Jasně, to je Jarda!“ Nebylo úniku. Někdy jsme třeba zaparkovali, někdo poznal naše auto a už na nás klepal: nemohli jsme se v klidu najíst, popovídat si nebo uspat dítě. Někdy to šlo tak rychle, že jsem ještě ani nevypnul motor a už na mě někdo mával nebo mi ťukal na okno. Jednou se tam jeden bratr tak dral, že nám vylomil okno. Oprava stála několik tisíc...
Připočítejte k tomu prosím fakt, že jsme se třeba zrovna vrátili z několikatýdenní misie, opravdu unavení, potřebovali jsme aspoň dva tři dny se zotavit, aklimatizovat se, ale ty dva dny nám nikdo nedopřál. Nebo jsem právě odřídil 1500 kilometrů, zastavil auto a dopadla na mne únava, když v tom už někdo stál u auta… Pokud mě někdo oslovil v momentě, kdy jsem opravdu potřeboval jít spát, a propásl jsem ten moment, nabudil jsem se tím rozhovorem a potom mi nešlo usnout, jen jsem se převaloval a potil, to už jsem se skutečně dostal na hranici hazardu se zdravím… I když jsem nakonec usnul, ráno jsem se už probudil neodpočinutý, s tím nakupeným stresem zvečera.
Do toho všeho nás zastavovali různí adventisté či jehovisté, aby nám vysvětlili, že jsme ve špatné církvi, že máme chodit k nim… Nakonec jsme se úplně báli vystrčit nos na ulici, bylo toho na nás moc. Fakt jsme byli ve stresu. Třeba jsem měl dvacet minut čas a rychle jsem si šel zaběhat do parku a zacvičit, aby ze mne spadl stres, že se pak osprchuji a budu zase fungovat. Okamžitě, jak jsem vyběhl, někdo mě chytil a bylo po sportování. Jindy jsem šel na bazén na půl hodinky večer, po celém dni to ze sebe trochu shodit. Zase mě někdo odlapil, zdržel, a mě už pak na pokladně řekli, že už mě nevpustí, což byla krize: v době, kdy jsem ještě obýval Volkswagen, neměl jsem tam sprchu a chodil jsem se sprchovat právě na ten bazén.
K tomu mému sportování: Těmito nenadálými setkáními a zdrženími se mi často nepodařilo ze sebe vybít stres a večer jsem s tím usínal, takže ráno jsem se s tím rovnou už budil a postupně se to ve mně tolik nakumulovalo, že už to dosahovalo kritických hodnot: Bušení srdce, problémy se spánkem, potíže se žlučníkem (stresový hormon spolu s cholesterolem vytváří kaménky). Zhoršila se mi soustředěnost, což jsem poznal nejvíce za volantem, a fakt se nechci vybourat, a ani Vy nechcete, abych Vás přejel na přechodu, no ne? 8-)
Jasně, je hezké, když se třeba v nějakém sboru nebo v domácnosti na skupince sejdou lidé a my můžeme mít nějaký ucelený program o misii, fotky a vyprávění, nebo když nám někdo zavolá a domluví se na návštěvu u nás, můžeme se připravit, počítáme s tím, víme v kolik hodin a kde to bude, stihneme si přes den zařídit různé záležitosti, ale když nevíte hodiny ani minuty, kdy na vás někdo vybafne, tak máte celkem slušně zaděláno na paranoiu 8-) Jednou jsem četl o známých hercích, že jsou častými návštěvníky psychiatrie, a také že propadají alkoholu a mají další problémy: Nemohou si ani vyjít před barák do trafiky pro noviny, hned je někdo oslovuje, že je viděl v televizi, pořád na ně někdo zírá v tramvaji apod. No, já nejsem herec, ani slavný, ale byl jsem v podobné situaci, takže se tomu vůbec nedivím…
Nejen oslovování na ulici, ale docela psycho bylo i, když nás lidé pozvali domů na oběd nebo přespat: Zpravidla během oběda počkali, až si dám do pusy jídlo a pak se mě na něco zeptali. Pořád jsem se dusil, jak jsem musel odpovídat, nevěděl jsem, jak to zkoordinovat, jedněmi ústy i jíst i mluvit. Takže jeden talíř jsem jedl asi hodinu a bylo to úplně studené. Když jsem šel někam spát, tak jsme třeba přišli večer v deset nebo v jedenáct z nějakého sborového setkání, byl jsem úplně „mrtvej“, nejradši bych sebou šlehnul kamkoliv a rovnou spal, ale pán vzbudil děti, že jim mám říkat svědectví, protože ráno tu nebudou, půjdou do školy... Pod deku jsem se dostal ve dvě v noci tak roztřískanej, že jsem se ráno vzbudil a vůbec jsem nevěděl, kde to vlastně jsem... Záchrana přišla až v podobě karavanu: Mohu odmítat pozvání, radši se najím a vyspím v domečku na kolečkách a s těmi lidmi se mohu sejít přes den na kafe, což je i ve prospěch věci, jsem odpočinutý, nemíchají se mi myšlenky v hlavě, odpovím jim nebo povyprávím tak, že to má aspoň hlavu a patu.
Takže bylo toho na nás moc a změnu jsme potřebovali. Byli jsme předávkovaní. Měli jsme kolem sebe hodně lidí, více než na kolik jsme měli kapacitu. Něco jako, když si dáte místo čtyř knedlíků šestnáct, nebo místo jednoho piva deset. Bude Vám blbě. Nebyly to vyvážené vztahy, byla to na nás přesilovka. A strašně blbě se odmítají lidé, které máte rádi.
Když jsme se asi po dvou letech vraceli do Těšína, báli jsme se, že to začne nanovo, že nás budou lidé zastavovat na ulici a dostaneme se do stejného kolotoče. Chvilku to tak i bylo, ale pak nás zachránil covid: Musely se na veřejnosti nosit roušky a já si vzpomínám, jaká to byla najednou pohoda jít do města nebo do obchodu: Večer jsem se chlubil Lucce, kolik jsem za ten den potkal lidí a nepoznali mě 8-) Když skončily roušky, ostříhal jsem si vlasy, to také na chvíli pomohlo, že když mě lidé potkali, nepoznali mě. No a pak se to vyřešilo úplně: Vstoupil jsem do KSČ a už se se mnou skoro vůbec nikdo nebaví 8-) 8-) 8-) No ale to se týkalo až let 2019 až 2023, vraťme se v našem vyprávění do roku 2017:
Jak se nám zdařily naše plány se stěhováním do Čech? Moc ne: Lucky bývalý pastor se nás ptal, kam jdeme, my jsme mu to řekli, ale prosili jsme ho, ať tam nikoho nekontaktuje a neříká jim o nás, že si potřebujeme odpočinout od lidí a pak si chceme anonymně zajít do místního sboru. Samozřejmě milý pastor tam hned za tepla zatelefonoval a všechno jim o nás řekl, takže se u našich dveří objevil tamní pastor s manželkou a už nás zvali do sboru a na skupinku. Vysvětlili jsme jim, že Lucce natekly v devátém měsíci těhotenství nohy a neusedí bohoslužbu, že potřebuje ležet a já jí dávám obklady na nohy. „Tak přijďte, až porodíte.“ Zase jsme jim vysvětlovali, že potom budeme v šestinedělí, kdy lékaři doporučují, aby se s novorozeňátkem nechodilo mezi lidi. Prostě potřebujeme toto období, celkem dejme tomu tři měsíce, být doma a nikam nechodit, jen do porodnice na prohlídky. Lucka nevyšla ani do obchodu a neustála u sporáku, takže já jsem nakupoval a vařil. A sám jsem jít nemohl, musel jsem být s Luckou, kdyby to začalo, ať jí odvezu do nemocnice.
Slíbili jsme tedy, že až uplyne šestinedělí a Lucka se bude cítit dobře, že přijdeme, což je trapné někomu to slibovat, vždyť tam přece chceme přijít, sami od sebe, nemusí nás tam nikdo tahat silou, nebo nějakými triky. Poprosili jsme pastora, ať o nás nikomu ve sboru neříkají, kdo jsme nebo co děláme, fakt chceme zůstat v anonymitě, co se týče naší služby. Samozřejmě to tam vykecal a když jsme poprvé přišli do shromáždění, už nás vítali jako ty misionáře. Takže zase výkazy práce, opět dotazy, vše nanovo. Celkově tam nebyly rodiny s malými dětmi, takže jsme se s nikým blíže neseznámili a pokud Lucka časem chtěla chodit na nějaké maminky, tak chodila do katolické skupinky maminek s dětmi. To byly asi jediné matky, které se s Luckou bavily, ve městě nebo ze sousedů nikdo: Toto město bylo moc blízko Prahy a už se postupně stávalo takovým pražským sídlištěm, a znáte Pražáky: Dívali se na to, jak jsme oblečeni, za kolik peněz máme kočárek, a podle toho posuzovali. No a my jsme celkem obyčejní lidé, takže se s námi nechtěli seznamovat, neodpovídali nám na pozdravy atp.
Pracovně to bylo tak, že jsem oslovil nějaké sbory v okolí, udělal přednášky, pozval křesťany na misii po okolí, nebo na nějaký výjezd se mnou, ale nikdo o to nestál… Říkám: Pražáci.
Osobně pro mne to tu byl ráj na misii: Dopravní dostupnost do všech koutů Čech tu byla výtečná, dělal jsem krátké vyjížďky, třeba jen na tři dny, abych nenechával dlouho Lucku s miminkem samotnou. Udělal jsem hodně jízd po středních, severních, východních i západních Čechách, do jižních jsem nemusel, tam mám dva kolegy, kteří tam hodně slouží cizincům, jen jim posílám Bible. Moravu a Slezsko jsme zajížděli, když jsme jeli navštívit rodiče Lucky. Pokud jsme byli doma a zrovna to nebylo na delší cestu, zajel jsem třeba odpoledne na otočku po městech a vesnicích v blízkém okolí, které byly napěchované cizinci: Jak vietnamské obchody, čínské restaurace, různé kebaby, thajské masáže, tak haly v průmyslových zónách, kterých je kolem Prahy vysoká koncentrace. Tady pracovali nejvíce Mongolové, ale i dělníci z dalších národů… Byly tu perfektní příležitosti a třeba na dvě nádrže nafty jsem mohl jezdit celý měsíc na práci. Dnes, když své výjezdy organizuji ze Slezska, odtud to mám všude daleko a těch nádrží musím za měsíc natankovat více…
Tím, jak se jako muž realizuji ve svém povolání, tak mi tu bylo dobře, ale ženy, jak známo, se realizují ve vztazích, potřebují si s někým popovídat atd., takže Lucka tu už začínala trpět. Nenašla tu vztahy, kamarádky, rodina za ní také nejezdila nějak často, jak to bylo pro ně daleko, tak se nakonec chtěla vrátit na Slezsko. Chápal jsem jí a i pro mne to byla nakonec úleva, když vidím, že si Lucka zajde třeba za nějakou kamarádkou, nebo někdo přijde za ní, navštíví se s rodiči a sourozenci… Holt na takovou misii do Čech bychom musely jet alespoň tři spřátelené rodiny, se kterými jsme spolu nějak provázaní, jsme si blízcí, protože najít tu někoho, to je těžké, je tu jiná mentalita, jiný životní styl…
No a co tedy ta naše církev? Jak už jsem naznačil, tím, že v místním sboru nebyly rodiny s malými dětmi, moc jsme se tu neusadili a nebylo nám tedy moc líto, že odcházíme, já jsem tam ani moc nebyl: Oni se scházeli ve škole, kde na chodbě byla výstavka obrázků, co namalovaly děti, takže jsem vždy celé shromáždění na chodbě hlídal Světlanku, ať nejí špendlíky z těch obrázků…
Občas jsem zaslechl něco z kázání, ale nelíbilo se mi to: Např. na začátku kazatel řekl, že po kázání bude svědectví. Na konci vzal knihu a řekl, že nám přečte svědectví, co se stalo v Americe… Tak to u mne není svědectví, svědectví je, když nám někdo řekne, co prožil nedávno s Bohem. Musí to být živé a ne zprostředkované, abychom věděli, že Bůh je mezi námi, a nejen někde za oceánem: Jednou prožije s Bohem něco můj bratr, příště sestra, pak třeba já, a sdílíme se o tom mezi sebou, to je svědectví!
Stejně bychom tam nemohli vstoupit jako členové, zase ten starý problém: Zároveň členstvím ve sboru bychom se stali členy denominace a zrovna tahle byla hodně nemisijní 8-( ale připadá mi, že všechny ty instituce jsou nemisijní, takže jinde bychom si asi nepomohli…
Nejprve, jak nám to s Luckou moc nevycházelo v těch denominacích, tak jsme uvažovali, že budeme mít domácí církev, prostě že to uděláme, jak se to píše v knize Skutků, že se křesťané scházeli po domech… Jednou třeba u nás, příště u někoho v bytě atd. Nenapadlo to jenom nás, ona je vůbec nyní taková vlna, že lidé odchází z institucí a snaží se svoji víru praktikovat v jiném modelu. Např. v Německu, myslím, že to bylo v roce 2009, odešlo z církví 50 procent členů! Jak z katolické, tak z evangelické. Bylo to způsobeno nějakým zákonem o církevní dani, ale i jinde víme, že lidé odchází z církví, např. když se někdo snaží o biblickou víru a pak se dozví, že vedení jeho církve začíná organizovat svatby homosexuálům, no tak logicky odtud odejde, to je snad jasné, ne? Ale nejsou to jen případy z doslechu, známe hodně lidí, kteří to tak udělali. Vždycky jsem říkal, že toto století je stoletím uprchlíků, ale ono je asi i stoletím opouštění církevních struktur. Vyhlídky do budoucna totiž také nejsou příznivé, když vidíme, kolik církví se politizuje, přizpůsobuje světu, např. s těmi právy sexuálních menšin apod. Takže vyjití z církví bude čím dál častější jev…
No ono to nějakou logiku má, Bůh je Duch a setkat s Ním se jde zase jenom v Duchu, nemůžeme si myslet, že setkání s Ním automaticky proběhne v nějakých zdech, v nějaký určitý den, nebo v určitou hodinu (jasně: v neděli ráno v 9:30 8-) Ale když jsme to dobře promysleli, tak pro nás by to nebylo: Např. svatbu jsme také chtěli v církvi, také jsme si ji nedělali v obýváku nebo v koupelně, nebo pohřbít také chci církevně, nechtěl bych, až umřu, aby mě jen tak hodili na hromadu nebo spálili v peci a vysypali do trávy. Jen si představte, že by mě chtěla domácí církev pohřbít, vezli by mrtvolu v autě a zkontrolovala by je namátkově policie na silnici: „Co to máte v tom kufru?“ 8-) Nebo by je chytili, jak mě zakopávají 8-) Takže jsme věděli, že budeme dále hledat své místo i v pozemské církvi.
Ještě s tou docházkou v neděli v 9:00 (v 9:30? 8-) v 10:00? 8-): Je to jako byste milovali svoji manželku a někdo by Vám nařídil, že s ní musíte v určitý čas spát, třeba každý čtvrtek ve 22:00. Nebo máte rádi třeba punčový řez a někdo by Vám poručil, ať každé úterý ve 12:00 sníte dva kousky. Asi by Vám přestal chutnat dortík a ve čtvrtek večer byste se schválně zdrželi na šachách, abyste se vyhnuli povinnosti (nebo by si manželka radši nechala napsat noční směnu, aby nemusela být doma 8-). Je to stejná blbost, jako když někdo říká, že v pátek večer musíte do hospody na pivo, protože se zapíjí konec pracovního týdne. Snad s manželkou musí být nálada, na dortík musí být chuť a pivo? Např. já si dám rád jedno, když vyjdu na Sněžku nebo na Lysou horu, tak „za odměnu“, že jsem vyšel ten kopec – ale tak často se zase na tůru nedostanu… Někdo si ho dá, když je horko. Někdo si zase určité jídlo neumí představit bez piva (vepřoknedlozelo 8-) ale poručit se to nedá. Stejně tak i s Bohem: Někdy se s Ním setkám v lese (při výstupu na tu horu 8-), dobře se mi s Ním mluví, když jedu sám v autě na dálnici, nepotřebuji se tak soustředit na dopravu jako třeba ve městě (přechody pro chodce, křižovatky, semafory) a nikdo mě nerozptyluje… Někdy v noci nespím, tak ležím potmě abych nevzbudil děti a modlím se… Určitě mi nejde modlit se, když se to po mně chce, společensky se to ode mne očekává, nebo vůbec mezi lidmi (proto se tomu říká „osobní vztah s Bohem“ 8-) Je to různé a protože je to živý vztah s živou bytostí (Bůh je živý 8-), nutně to je a bude různé, nedá se to vměstnat do nějaké místnosti a do nějaké „otevírací doby“. To by byl divný příkaz: „Dělej, co máš rád!“ Ne, ale vážně: Dělejte, co máte rádi 8-) Ale dělejte to, až budete chtít 8-)
Takže hledáme si svoji církev: V té době, po návratu ze zahraničí a během pobytu v Čechách, jsem hodně studoval Pravoslaví, se kterým jsem se dříve setkal během našich balkánských misií: Bylo to pro mne něco nového, neznámého, tak jsem se v tom chtěl vyznat, co to je? Ve skutečnosti jsem zkoumal historii a učení všech církví: Tím, jak za námi jezdili nasbírat misijní zkušenosti křesťané různých denominací i tzv. svobodných sborů, tvořili jsme společně tým, byli jsme dobrá parta a abych porozuměl svým novým nebo dočasným kolegům, studoval jsem i jejich církevní zázemí, odkud k nám přijeli. Takže nejprve jsem prostudoval různé protestantské, evangelikální, letniční, charismatické a katolické směry. Také jsme během misií potkávali mezi uprchlíky křesťany z orientálních církví (koptská, syrská katolická, chaldejská, arménská apoštolská, etiopská ortodoxní, pákistánská katolická apod.), takže jsem prostudoval i historii těchto církví, samozřejmě jsem též studoval islám, převaha uprchlíků byla muslimského vyznání. Dále jsme na Balkáně navštívili několik církví, jako třeba slovenské luterány, slovenské baptisty, řecké evangelíky, ale i nějaké zahraniční misijní stanice vedené buď Američany nebo nějakými mezinárodními týmy… V Turecku jsme navštívili jak turecký sbor, tak perský… Takže když jsem všechno toto prozkoumal, rozšířil jsem si tím svůj rozhled, nastal čas prostudovat i Pravoslaví, které jsme na Balkáně potkávali na každém kroku.
Moje první dojmy a zkušenosti mě hodně překvapily, čekal jsem něco úplně jiného… Chytlo mě to, začalo mě to hodně inspirovat, a nakonec jsem poznal, že mě tam Bůh vede. Nejprve jsem tam nechtěl vstoupit, jen mě to zajímalo a dávalo mi to nové podněty, ale nakonec jsem pochopil, že je to moje cesta, a právě během našeho pobytu v Čechách jsem se sjednotil s Pravoslavím. Říkám sjednotil, protože tam není členství v tom slova smyslu, jak jej známe, takže nemohu říci „vstoupil jsem tam“ – tam se nebere, že jsme členové organizace, ale že jsme živé články živého organismu, kterým je Tělo Kristovo. Navštěvoval jsem bohoslužby v kapli Sv. Václava, pár metrů od místa, kde byl zavražděn, chodil jsem do kursu katechismu a tahal jsem rozumy z dalších pravoslavných křesťanů, které jsem tu potkával. Jen pro úplnost, jak vypadá sjednocení s Pravoslavnou církví: Dělá se to pomazáním olejem.
Takže já jsem si svoji církevní příslušnost vyřešil, ještě zbývá Lucka: Ona také viděla, že Bůh mě zve do Pravoslavné Církve, několikrát tam byla se mnou, ale zhodnotila, že pro ni to není: Protože tam bohoslužby probíhají ve staroslověnštině, moc nerozuměla. Tento jazyk se používá k bohoslužebným účelům zejména proto, že na bohoslužby chodí Češi, Ukrajinci, Bulhaři, kteří žijí v Česku (ale i věřící z dalších slovanských národů), tak aby rozuměli všichni. Říká se, že kdo umí tři slovanské jazyky, tak rozumí i staroslověnštině. Já měl ve škole ruštinu, na misii jsem se naučil srbsky, čeština je můj mateřský jazyk, v dětství jsme navíc užívali aktivně slovenštinu, tehdy byly v televizi pořady a filmy pro děti ve slovenštině, v knihkupectví se prodávaly knihy ve slovenštině atd. Takže skutečně, když se čte staroslověnsky z Bible, rozumím tomu. Lucka měla ve škole angličtinu a už tolik nezažila ani té slovenštiny, ani nebyla dotčena polštinou, na rozdíl od mnoha jiných lidí žijících na Slezsku…
Nyní se tedy rozplynula naše představa, že budeme spolu ve stejné církvi. No, žádný problém: Stejně, jako každý z nás čte jiné knihy, má rád jiné filmy, Lucka si pustí třeba něco romantického, já zase dokumentární, historický nebo válečný film, máme své oblíbené barvy nebo jídla (všimli jste si, že si obvykle manželé v restauraci objednávají každý jiné jídlo? 8-), máme jinou představu trávení volného času atd., tak také máme každý jiný způsob setkávání se s Bohem, nějakým jiným způsobem čteme Písmo, jinak se modlíme v soukromí…
Pamatuji si, že před svatbou jsem sháněl nějaké informace o manželství, tak jsem byl na nějakých přednáškách, četl na to téma knihy atd. Dnes se tomu směji, co tam říkali a psali 8-) Byl to pokus, jak nás věřící formovat, ale život je život, nevím, jestli se vejde do nějaké formy? 8-) Tak třeba říkali, jak se mají manželé společně pravidelně modlit. Víte, kolik jsem potkal manželství, kde jeden z páru si posteskl, že jim nějak nejde se spolu modlit? A proč by to mělo jít? Protože to psali v americké knížce? Každý jsme jiný a každý se modlíme jinak. Např. jsem měl v ruce knihu „Chozením k manželství“ – už ten název: Chození? To spolu možná chodí nějací puberťáci, my jsme dospělí a odpovědní lidé, kteří víme, co chceme v životě. Chození nikdy v historii nebylo a v mnoha kulturách ani není dodnes, prostě děti žily u rodičů, ti je jednoho dne provdali a šly do domu manžela. Dívka žila nejprve v rodině svého otce, a pak hned v rodině svého muže, mezitím nebylo nic. Manželství tehdy byla pevnější, nebylo tolik rozvodů. Rodilo se více dětí a vícegenerační rodiny držely pohromadě. Chození je až projev nějakého společenského úpadku posledních možná ani ne stovek, spíše desítek let, objevilo se možná až po proběhlé sekularizaci Evropy a Ameriky. Je jasné, co vzniká z chození: Zklamání, střídání partnerů („už nechodím s Frantou, ale s Edou“), porovnávání mužů („proč jsem si já nešťastná nevzala Pištu Hufnágla“ 8-) nebo: „Ty jsi ale ňouma, to ten můj bývalý by…“) Dále můžete z chození prodělat potrat, mít nemanželské dítě, nebo se zklamat v opačném pohlaví a stát se členem komunity LGBTQ+. Vidíte, tady máte možné vysvětlení, proč se tato komunita tolik rozrůstá v dnešní době…
Oproti západnímu (Evropa, Amerika, Austrálie) modelu „chození“ stojí východní model: Domluvené sňatky, které jsou obvyklé v Indii, Persii, Arábii, a na dalších místech světa… Nemyslete, že se to týká pouze hinduistů nebo muslimů, funguje to i v křesťanských komunitách na Blízkém Východě či na Kavkaze. Samozřejmě nemůžeme to paušalizovat, protože globalizační procesy zasahují i na východ, takže i tam najdete milenecké páry, mladé lidi, co spolu „chodí“ atd. Zároveň toto dělení na „západní × východní model“ také není přesné, dříve totiž domluvené sňatky byly normální i v Evropě, takže spíše bychom mohli to dělení označit jako „moderní × tradiční“ Tím, jak se pohybuji mezi různými národy, tak jsem potkal dost manželů z domluveného sňatku a viděl jsem, že tato manželství jsou pevnější, zdravější a tak nějak normálnější… Určitě i v kulturách, kde se sňatky domlouvají, jsou problémy či rozvody, ale na západě je rozvodů mnohem více… Nejvíce vzpomínám na jeden manželský pár: Byli to křesťané, Arméni, žijící v jedné arabské zemi, kde sloužili jako misionáři. Postavili se společně před shromáždění, aby se představili a mluvili i o svém sňatku, který jim domluvili rodiče. Bylo vidět, že se k sobě perfektně hodí, postavou, vzrůstem, povahou, životním směřováním… Ve své prezentaci se krásně doplňovali! Četl jsem, jak se modernizuje Indie a už je tam také možné oženit se a vdát podle svých představ, bez rozhodnutí rodičů. Že tam byl proveden průzkum vřejného mínění mezi mladými nesezdanými lidmi, zda si přejí najít si životního partnera sami, nebo to nechají na rodičích? Většina odpověděla, že té možnosti, kterou mají, nechtějí využít, že to nechají na rodičích, kterým věří a o kterých vědí, že to s nimi myslí dobře. Tak ještě jeden příklad z Evropy, od nás z Česka: Kamarád mi vyprávěl, že chodil na pivo s jedním svým kamarádem, který měřil přes dva metry… Jednou do hospody vstoupil pán s pejskem, že si dá jedno pivo. Když zahlédl tohoto dlouhána, přistoupil k němu a řekl: „Dopij a pojď se mnou domů, seznámím Tě s mojí dcerou!“ Ta totiž měřila skoro dva metry a nikdo v jejím okolí o ni tedy neměl zájem… Kamarádovi se moc nechtělo, kroutil se, ale nakonec s pánem šel. Ten zavolal dceru ven, dal jí do ruky vodítko, a ať se jdou projít a seznámí se. Na procházce si všechno řekli, byla svatba a žijí spolu šťastně dodnes. Tak vidíte 8-)
Ale nejsou to pouze dohodnuté sňatky, pak jsou tu další věci, jako např. že doma muži a ženy sedí zvlášť, třeba je to tak mezi křesťany na Kavkaze nebo na Středním Východě: Přijde návštěva, ženy si povídají v kuchyni a muži v obýváku. Jak se pak mohou třeba pohádat, když sedí a mluví zvlášť? 8-)
Ještě k té knize o chození: Stálo tam např. že mají mladí lidé spolu jít do kina, aby zjistili, jestli si budou rozumět, jestli se jim líbí stejné filmy. No, možná v tom kině zjistili, že se dá slečně po tmě sahat na kolena, ale to jim můžu říct předem, že ženám se líbí jiné filmy než mužům, na to nepotřebuji chodit do kina. Pak v té knize bylo, že mají zjistit, jestli poslouchají stejnou hudbu 8-) Víte, kolikrát se mi za život změnil hudební vkus? Napřed jsem měl dětské písničky, v dospívání punk, potom metal, pak jsem propadl balkánským dechovkám, a dnes jsem zpátky u dětských písniček, když večer uspávám Světlanku 8-) Hudební vkus se mění s věkem, ale kvůli tomu nebudu přece měnit manželku, abychom (podle knižního návodu 8-) s novou poslouchali stejné písničky. To si radši s tou svou stávající koupíme sluchátka, ať si každý posloucháme to své…
Takže v mládí jsem byl ovlivněn těmito ideologiemi, ale teď to beru trochu jinak, že prostě ženy a muži jsou jiní, mají jiné potřeby, jiné schopnosti, způsobilosti, přednosti, předpoklady atd. Jestli se tato věta nějak dostane na veřejnost, tak mě asi zatkne nějaký úřad EU, že podrývám politiku genderové rovnoprávnosti 8-) Ale to mě asi stejně jednou seberou, jsem totiž prototyp zločince: Běloch, heterosexuál, ženatý a pokřtěný 8-)
Asi jste se podivili, že jsem mezi těmi hudebními styly nejmenoval chvály? No ty mám také rád, ale musím si pečlivě vybírat: Většina těch, co se běžně hraje, tak mi připadá, že ze mne chtějí udělat ženskou: Přijdu někam do sboru a tam vystupují na pódiu ženy, zpívají vysokým hlasem, rozplývají se, vše je takové emotivní, citlivé, do toho se pohupují… Já jsem se pohupoval, když jsem držel miminko a chtěl jsem, aby spalo, tak rozumím, že se ty zpěvačky pohupují, že si to zvykly u těch dětí, ale děti vyrostly a jim to pohupování zůstalo. No dobře, dejme tomu, ale když se rozhlédnu po sále, tak se pohupují i muži! Proč? No protože ta vedoucí chval se houpe, oni se na to dívají, tak to přejmou a také se houpou, a na to si já dávám pozor: Nechci se houpat, nechci se svézt na této vlně! A nechci se stát ženou, ale chci zůstat mužem! Proto si vybírám chvály, které zpívá muž, a to pěkně prosím mužským hlasem, hlavně ať to není nějaký Kevin! Dále to musí být trochu bojovné, tvrdé, prostě aby to ladilo s mým nitrem. Mimochodem Bůh je také bojovník 8-) I když to není bojovné, musí to být hudba, která mě vede k mému nitru a k Bohu. V tomhle mě zachránilo právě to Pravoslaví: Tam zpívají vousatí mniši hlubokým hlasem (ukázka). Ale nebojte, jsou tam i ženské skupiny 8-) zkuste toto. Jde prostě o to, aby muži zpívali jako muži, a ženy aby zpívaly jako ženy. A jde o to, aby nás svým zpěvem vedli k Bohu a ne, aby nás chlapy svým zpěvem přeoperovávali (bez skalpelu) na ženy.
Takový odstrašující příklad: U nás ve sboru byly tři sestry, které tam zpívaly. Na plátně byl text „Tvá přítomnost svatá“, ale ony vždy zpívaly: „Tvá přítomnost sladká“ – jako fakt nechci být slaďouš! Dobře vidíme, kam to vede: Já horko těžko sháním pomocníky do misie, pak přijdu do sboru a tam vidím chlapa: vysoký, ramenatý, mladý, zdravý, umí anglicky, to by byl pracant! Ale on už má svojí „službu“: Během oznámení čte, kdo má tento týden narozeniny a komu popřejeme… A ještě tam stojí v růžové košili! No tak datumy ze seznamu by mohla předčítat nějaká studentka sociální práce, nebo důchodkyně, či dokonce žák druhé třídy základní školy, který už umí číst a teď si trénuje přednes na veřejnosti… Vždyť je to ostuda, postavit tam takového chlapa! A ještě to všem kolem připadá normální, jak už je to prostředí zdeformované... A jak to začalo? Právě těmi milými, jemnými písničkami. Ve sboru se od té doby prostorem line více sentimentu, než Ducha Svatého, a lidé si to pletou: Někdo přednese něco emotivním, pohnutým, či dokonce plačtivým hlasem, a ostatní si myslí, že dotyčný promluvil inspirován Svatým Duchem...
Objevil jsem na toto téma zajímavý výklad verše 1Tm 1:18–20, kde se píše o ztroskotancích, o lidech, kteří ztroskotali ve víře. Jsou tu jmenováni Hymenaios a Alexandr. Autor tohoto výkladu píše, že se asi nejednalo o dva konkrétní lidi, ale spíše o nějaké skupiny, ovlivněné určitým duchem, který se vloudil mezi věřící. Hymenaios je odvozeno od slova „hymny“, tedy písně, které se pěli na oslavu nějakých hrdinů, antických bohů, a časem v Církvi na oslavu jediného Boha. Dnes to nazýváme právě slovem „chvály“. Takže jeden duch (Hymenaios) působil mezi křesťany skrze tyto písně, nadělal nějaké zmatky a svedl některé z cesty pravé víry na falešnou cestu. To přesně pasuje na dnešní dobu, kdy se křesťané těmi jemnými, milými písničkami rozněžní, pak nejsou schopni akce a přestávají i chápat, že Bůh je velký drsňák: Je to přísný soudce, který jednou uspořádá hrozný (poslední) soud, tvrdě ztrestá své nepřátele, vytíná stromky a uřezává větve, které nenesou ovoce… Dnes je to samá láska, samá milost, ale téměř vymizela bázeň před Bohem a také vídávám, že hodně křesťanů upouští od Starého Zákona.
Druhý duch, Alexandr: Toto jméno v řečtině znamená „těšitel mužů“ – a opět dnes vidíme, jak se muži chtějí dát utěšovat: Docházejí do sborové kanceláře na pastoraci (ti co žijí ve světě, mimo Boha a Jeho Církev, tak docházejí k psychoterapeutovi), existují nějaké programy v církvích, jako mužské skupinky či konference, kde se mají přítomní nějak vzájemně povzbuzovat apod. Prosím Vás: Utěšit musíte malé dítě, aby nebrečelo a spalo, a ne dospělého muže. Dospělý, zralý křesťan má pevně stát a podepírat ostatní, a ne se nechávat podpírat, povzbuzovat, utěšovat, nechávat si foukat na bolístku atd. V mém bývalém církevním prostředí to tak chodilo, že nám pořád říkali, jak máme mít mužské skupinky a tam se svěřovat, povídat si, co prožíváme, v čem padáme atd. Dokonce se pořádaly konference „vnitřního uzdravení“, které měly úspěch, bylo tam vždy narváno. Tady teda řádil ten duch Alexandr, to Vám řeknu! Dokud jsem to vše poslouchal a dělal to tak, dost jsem se motal v nějakých věcech dokola a nemohl jsem se dostat z tohoto kruhu. Pak jsem v jednom časopise četl stať od jednoho amerického letničního kazatele, který napsal: „Pokud se chci někomu svěřit, řeknu to králíkovi na poušti (aby ho nikdo jiný neslyšel) a potom toho králíka zastřelím.“ V jedné větě shrnul veliké moudro! Pak jsem přestal s těmi společnými modlitbami, vyznáními, schůzkami, a už jsem nechodil na ty konference. Místo abych to s někým rozpatlával, hnípal se v sobě, ve starých ranách, tak jsem se opřel o Krista a začal řešit věci. Kruh praskl, problémy jsem vyřešil a šel jsem dopředu.
Ano: Četl jsem v nějakém psychologickém časopise, jaký je rozdíl mezi muži a ženami: Ženy si o problémech chtějí popovídat, tím se jim uleví, ale muži nechtějí o problémech mluvit, chtějí je jít řešit. Co se to tedy stalo, že podle vědců muži nechtějí rozebírat s ostatními své problémy, a najednou tu máme takové, kteří sedí ve skupince a povídají si o svých problémech? Odpověď: Bůh stvořil muže, ďábel nemůže pošpinit Boha, něco mu udělat, protože na Něj nedosáhne, tak pokřivuje obraz Boha, člověka. Pokřivuje i ženy, jasně, např. chodí v montérkách, v továrně zvedají těžké věci, rostou jim svaly, hrubne hlas, jak musí v provozu po sobě křičet, aby se slyšely, a nakonec aby se jich člověk bál, místo aby byly přitažlivé. Pak se kluci před nimi radši zavřou do pokojíku s počítačem… Ale teď se věnujeme mužům: ďábel překrucuje jejich všechno: Určení, poslání, povolání, mentalitu, a už i fyzickou stránku věci, např. vidím z dálky, jak se ke mně blíží nějaká dívka, poznám to podle chůze, postavy. A když přijde blíž, zjistím, že je to mladík! Lidé se mění hormonálně. Mizí rozdíl mezi pohlavími, což je podporováno i tím, že se prodává oblečení typu „unisex“, mnohá povolání vykonávají jak muži, tak ženy (dělnické profese, řidič/ka autobusu nebo nákladního auta apod.). Svět se zbláznil, to my dávno víme, ale že i v církvích přistupují na to zženštění mužů?! Holt duch jménem Alexandr…
Samozřejmě se my, věřící muži potřebujeme stýkat mezi sebou, ale nemusím zrovna sedět u někoho v obýváku, jíst sladkosti a nimrat se v sobě. Můžeme někam jít, třeba na túru nebo do sauny, něco spolu zažít, a ani tomu nemusíme říkat „skupinka“ nebo „konference“. Když se mě manželka zeptá, kam jdu, tak ji mohu říci: „S Frantou a Pepou někam...“ nebo: „Za Vencou...“ či: „jdeme s chlapama...“ Přece normálně spolu chlapi jdou na ryby, jedou na chatu nebo na lyže, ne?
Ale vraťme se ještě na chvíli k tomu milému pánovi v růžové košili: Jaká je vlastně Vaše představa křesťanského muže, resp. Božího muže? Postavím před sebe dva kontrasty a sami si vyberte: Tak jeden bydlí v krásném rodinném domě s bazénem, nosí růžovou košili, má hladce oholenou tvář, voní nějakým sprejem, s úsměvem na líci přečte narozeninový seznam, je populární, nebo aspoň oblíbený, nebo aspoň nekonfliktní… Doma i ve službě má teplo a čisto. Oproti tomu druhý muž cítí bolest za padlý svět, bojuje za ztracené duše, zápasí s démony. Chvíli v zápasech a bojích vyhrává, chvíli prohrává, tak už to chodí… Ve službě se občas umaže, někdy mokne nebo mrzne… Snáší útrapy a ve své mysli se připravuje na případnou mučednickou smrt (i to se může stát). Samozřejmě nemyslím teď sebe, v tom popisu, abyste nemysleli, že se nějak vynáším, ale znám takové křesťany, kteří třeba v mrazech obléknou vaťák a jdou pod most s termoskou čaje mezi bezdomovce nebo do parku mezi narkomany, za své peníze jim koupí bagety, tráví s nimi čas a svědčí jim o Kristu… Další jezdí hlásat Krista do romských osad a jiní zase na další místa, do věznic mezi vrahy, do nemocnic mezi trpící…
Pro mne „být mužem“ znamená napodobovat pravý vzor mužství, a pravým mužem je Kristus: Přišel, ne aby si dal sloužit, ale aby sloužil druhým. Tedy být mužem znamená sloužit druhým, a ne se procházet v kravatě nebo v županu (ať pořád jen nezdůrazňuji tu růžovou košili 8-) Brrr, růžovka!
Ještě se vrátím k těm předmanželským poučkám: Nakonec jsem přece jen našel opravdu kvalitní výukový materiál pro budoucí novomanžele: Zkuste se podívat na americký film „Kněz je poděs“, kde katolický farář připravuje snoubenecké páry na život takový, jaký je. Ano, všimli jste si dobře: Jarda doporučuje americký film 8-)
Takže já i Lucka jsme jiní, ano. Jak už jsem řekl: Jiná hudba, jiné chutě, jiné barvy, jiná představa o dovolené… Ještě každý z nás jinak řídí auto, já parkuji couváním, Lucka zajíždí na parkoviště předkem… Lucka má ráda léto, já zimu. Já večer otevírám okno v ložnici, Lucka ho zavírá 8-) Jednou jsme šli spolu do vířivky, Lucka napustila vanu, já do ní vlezl a hned jsem vyskočil, abych se neuvařil, ona si tam lebedila… Co máme ještě odlišného? Třeba to, že se každý i jinak oblékáme 8-) No, a také máme každý z nás jiné náboženské cítění, no a? Jo: A máme jiný metabolismus.
To, že jsme každý jiný, nám prospívá, doplňujeme se: Třeba nám prodavač dával instrukce k nějakému výrobku a každý z nás si pamatoval jednu část. Doma jsme tomu pak nerozuměli, ale každý řekl to, co si zapamatoval a dohromady jsme to složili. Nebo když jsme byli v Německu: Já trochu mluvím, ale nerozumím, když mluví rodilí mluvčí (s Turkem či Kurdem se německy dorozumím lépe 8-) Lucka zase rozumí Němcům, co říkají, ale neumí odpovědět. Takže na misii v Německu jsme zjistili, že jsme jedno tělo 8-) Když jsme spolu, tak se domluvíme 8-) A co děti? Někdy potřebují maminku, jindy potřebují tatínka, ale rozhodně nepotřebují dva „maminkotatínky“ nebo dvě „tatínkomaminky“. Musíme (kór v dnešní době) vést boj za to, abychom muži zůstali muži a ženy aby zůstaly ženami.
Takže jak to dopadlo s naší milou Luckou? Když spolu se mnou prošla tolik církví, nakonec se rozhodla, nejen, že se chce vrátit žít na Slezsko, ale i že se chce vrátit do svého původního sboru. Nebyl jsem proti, ale upozornil jsem jí na to, že po pěti letech už to nebude ta stejná církev, kterou si pamatuje, např. já, když jsem vystupoval ze své církve, kde jsem byl předtím dvanáct let, tak jsem odcházel z jiné církve, než do které jsem vstupoval, tolik tam toho za těch dvanáct let změnili.
I v tomto případě se moje předpověď vyplnila…
Nejprve si Lucka připravila přihlášku, ale do toho se stala taková nepříjemná věc: Jak jsem říkal, že na nás ťukali různí lidé, když jsme seděli v autě, tak tam přišel jeden starší z toho sboru a celkem na nás útočil: Neřekl přímo, o co mu jde, ale pořád chodil kolem horké kaše: Kde prý máme duchovního otce? Odpověděli jsme mu, že jak sloužíme v různých sborech, tak za tu dobu nám do života vstoupili tři takoví lidé, které považujeme za duchovní otce, s nimi se radíme, jim předkládáme takové ty závažnější věci v našem životě, oni se za nás modlí atd. „Tři, to je moc! Musí být jeden!“ (Nechápu proč?) „A kam chodíte do shromáždění?“ „No to podle toho, kde jsme zrovna kvůli službě, když budu mít misijní akci v nějakém městě, tak nepojedu v neděli do svého sboru několik set kilometrů a v pondělí zpátky na „pracoviště“, ale zůstaneme v tom městě někde na shromáždění.“ „Zase špatně! Musíte chodit na shromáždění v tom městě, kde bydlíte!“ No, pokud vím, tak to platilo v době feudalismu, kdy byl nevolník vázán k půdě svého pána, a tedy i ke kostelu, ke kterému „patřil“, ale v průmyslové době tohle nemůžete od nikoho vyžadovat, když lidé migrují kvůli studiu a zaměstnání sem a tam… Pak to šlo dále: „A kde máte vztahy s bratry a sestrami?“ „No máme vztahy s lidmi, se kterými společně sloužíme, a to nejen v církevní budově, ale i v terénu přes den, a v neděli jdeme třeba k nim na návštěvu do sboru.“ „Ne: To musíte mít vztahy na jednom místě!“ „A nejste členy žádné církve!“ „Jsme členy obecné Církve, Té, kterou buduje Bůh“ „Ale musíte být členy i nějaké pozemské církve!“ „No já jsem „členem“ Pravoslavné Církve.“ „To je špatná církev!“ A takhle to šlo pořád dokola… Nakonec to Lucka nevydržela a vybuchla (to je jediný případ, kdy jsem ji viděl takhle rozčílenou 8-) a zařvala na něj, že když odjela na misii, tak se jí nikdo neozval z jejího sboru, nikdo jí nevolal, jak se má a co prožívá, tak jaký duchovní otec? Jaké vztahy? Jaká bratrská láska? Jaký duchovní domov? Vždyť celou dobu jí např. tento starší mohl být duchovním otcem, tak proč jím nebyl? Měl telefonní číslo, měl mail, mohl se ozvat. Její domácí sbor jí nebyl domovem, když odjela na misii, tak se o ní přestali zajímat… Samozřejmě myslela vedení sboru, kamarádky se jí ozývaly přes facebook. Nakonec toho staršího vyhodila z auta a celá se klepala.
Ono to bylo ve skutečnosti ještě horší: Těsně po svatbě, asi měsíc, Lucce psal její bývalý pastor a ptal se jí v SMS, jak chce dále platit svůj telefon? Byla totiž ve společné síti s dalšími lidmi toho sboru. Platila asi dvě stovky a pastor se bál, že „když jsi teď na té misii a nebudeš mít peníze, tak abys neudělala dluh a neudělala nám ostudu“ – namísto, aby jí nabídli, že jako misionářku jí budou podporovat, nebo se zajímali, jestli má dostatek všeho. Nebo když jsme zrovna byli v Česku a zašli jsme tam v neděli, tak řekl: „Vítáme Lucku, která je tu na návštěvě.“ Bylo jí líto, že neřekl „doma“. Ještě, že to zachraňovali na osobní úrovni Lucky přátelé z toho sboru, ti jí napsali, nebo se spolu sešli apod.
Jedna z věcí, kterou nám tento bratr pořád chtěl vsugerovat byla, že se má chodit jen do jednoho sboru. Já jsem přesvědčen o opaku: I když jste v jednom sboru členem, máte tam rodinu, přátele, je Vám tam dobře, mělo by se občas jít někam na návštěvu, mít kontakty i s jinými křesťany. Však v jiných církvích je také Ježíš, a ti lidé tam jsou naši sourozenci, ze široké Boží rodiny. Mají zde třeba jiné důrazy, ale i jiné poznání, jiný vhled, a to nám prospěje, slyšet ještě něco jiného, podívat se na věci ještě z jiného úhlu pohledu, rozšíříme si tím obzory. Jinak se ve svém církevním prostředí zakuklíme, ocitneme se v nějaké bublině. No jo, já vím, lidé to tak mají rádi: „Smrádek, ale teploučko“ 8-) Dám takový příklad ze života: Jednou mě pozval kamarád k sobě do sboru. Přišel jsem tam a paní, která mě viděla poprvé v životě, vůbec nevěděla, kdo jsem, řekla mi proroctví do mé služby. Někdo to nahrál na mikrofon a nahrál mi to dokonce na kazetu, kterou mi dal do ruky. Převedl jsem si ji na mp3 do notebooku a nejen, že mě to tehdy hodně ovlivnilo a dalo mi to impuls více se dát do služby, dát v zaměstnání výpověď, posunout se ve svém povolání, ale občas si to i po těch letech přehraji a poslechnu, a vždy mě to povzbudí jít dál! Čerpám z toho dodnes. Prostě když si potřebuji „šlehnout“, přehraji si to. Tehdy, když se to stalo, tak to povzbudilo celý ten jejich sbor, protože to slovo od té paní bylo tak silné, tak živé, že všichni vnímali působení Svatého Ducha, který v tu chvíli na danou paní sestoupil. Byl to pro ně duchovní zážitek, protože jinak se tam běžně s působením Ducha Svatého nepočítalo, spíše se tam tak vyučovalo, rozumovalo… No, na oplátku jsem pozval já toho kamaráda, který mě sem přivedl, do našeho shromáždění. Někde jsme si tam sedli vzadu a zamaskovali jsme se v davu. Kazatel během svého proslovu najednou vyřkl takové proroctví, které bylo přesně pro mého kamaráda, kterému málem vypadly oči z důlků: Řešil něco v zaměstnání a nyní zaznělo, že má odejít z té pracovní pozice a začít podnikat. Kamarád pochopil, že ty potíže v práci nevyřeší, odešel odtud a postavil se na vlastní nohy a až do covidu, který mu rozbil jeho podnikání, byl šťastný a vždy, když jsme se potkali, tak na ten den vzpomínal a radoval se. Tak vidíte, vlastně oba jsme dali výpověď 8-) Také si vzpomínám tehdy na tu situaci: Kamarád totiž pracoval u jednoho křesťana, který byl zároveň starším v jejich sboru a nějak ho manipuloval… Myslel si, že se to nějak vyřeší, a vždy večer sedával doma v křesle a přemýšlel o té situaci a modlil se za ní. A když náš kazatel pronesl: „Nemůžeš doma sedět potmě v křesle a pořád nad tím přemýšlet, musíš vstát z toho křesla a jít do nových věcí…“ s kamarádem to trhlo, pochopil a začal dělat určité kroky. Tak vidíte, jedna taková návštěva v jiném sboru…
A ještě, proč by se měly udržovat vztahy i s jinými křesťany, než ze svého sboru a nechodit pořád jen do toho stejného církevního prostředí: Pokud chodíš třeba do církve „ABC“ nebo do „ACB“, tak aby z Tebe nebyl postupem času namísto Kristovec, tak spíše nějaký „ábécéčák“ nebo „ácébéčák“ (já jsem nechtěl napsat ácéčák nebo cébéčák, tak jsem to zašifroval, abyste to nepoznali 8-). Trefně to vyjádřil Schwarzenberg v nějaké volební kampani: „Jsem dobrý katolík, ale špatný křesťan“ 8-) Víte, před čím nás varuje Apoštol Pavel v epištolách: „Jedni říkají, že jsou Pavlovi, druzí, že jsou Apollovi, ale ve skutečnosti všichni jsme Kristovi“ Kdo je vlastně Apollos, a kdo Pavel?“ a: „Pokud se hlásíte jedni k Pavlovi a druzí k Apollovi, neznamená to snad, že patříte světu a ne Kristu? Verše: 1Kor.1:11–13, 1Kor.3:4–9 No a jak je to dnes? Jedni jsou Lutherovi, druzí jsou Husovi, třetí jsou Adlofovi, další pak Kalvínovi nebo Wesleyovi, ale také jsou tu Drápalovi, Bubíkovi, Bonkeovi… V Indii jsou Jakobité, v Libanonu Maronité, v USA jsou Moravané atd. atd. No v pořádku, jestli někde jsi, ale uvědom si, že patříš Kristu, který za Tebe platil svojí krví. Naše identita by měla být v Kristu, měli bychom se identifikovat Kristem, a ne nějakou organizační strukturou, která je vlastně jen pomocná, není to to hlavní. Za prvé nám to říká Písmo, jak už jsem uvedl výše, za druhé ta příslušnost k různým církvím dost rozděluje lidi 8-( a za třetí to překáží šíření Božího Království, hodně církví odmítlo dělat misii s tím, že „co když ti lidé uvěří a půjdou ne do naší církve, ale do jiné?“ No samozřejmě že půjdou do jiné, např. migranti, které v Česku oslovíme, tak směřují do Německa, a tam jsou jiné církve než u nás. Nebo když uvěří Vietnamec, tak asi půjde do vietnamské církve, a ne do české? Sejeme přece do Božího Království, ne do našeho královstvíčka. Musíme mít perspektivu věčnosti, a do ní investovat... Jen tak na okraj: Dešifrovali jste tu větu, kterou mi oponovali v církvích? „A co když uvěří...?“ No to by byl fakt problém, kdyby lidé uvěřili v Krista, že? 8-)
Ale zpět k té situaci v našem autě, Lucka versus starší sboru: Mne se to moc netýkalo, šlo to trochu kolem mne, tak jsem byl docela v klidu a pozoroval rozhovor těch dvou, takže jsem měl trochu nadhled a když se mě pak Lucka ještě celá vyklepaná ptala: „Co to bylo?“ „Co to mělo znamenat?“ Řekl jsem jí svůj názor, že šlo o peníze: Církve dostaly od státu peníze v restitucích. Ústředí rozděluje sborům podle počtu členů. Pokud vím, tak na padesát členů je zaplacen jeden zaměstnanec. „Kolik má Váš sbor členů?“ „Asi 280“ Takže to je 5 zaměstnaneckých pozic, zbývá 20 lidí… Pokud seženou ještě těch 20, může někdo další dostat plat. Nechce náhodou tento bratr zaměstnat např. manželku? To proto jsou v křeči a chodí a shání členy… Mohlo by to tak být? No, do jejich účetnictví nevidíme, ale svoji logiku to má…
Proč mě to napadlo: Byl jsem před nějakou dobou na misii v romské osadě na Slovensku, dělal jsem řidiče českým Romům, kteří objížděli tyto osady. Spolu s hlavním evangelistou jsem navštěvoval rodiny, kde byly domácí skupinky a poslední den se uspořádalo shromáždění v kulturním domě. Za tímto evangelistou pořád běhal nějaký gádžo, tedy bílý Slovák a pořád mu něco šeptal… Ptal jsem se, kdo to je a co chce? Prý je to pastor nějakého desetihlavého sboru ve městě a přemlouvá evangelistu, ať přesvědčí 40 Romů, ať se stanou u něj členy, že prý potom dostane z Bratislavy plat. „Ten hajzl!“ byla první reakce Lucky (ještě roztřesené událostmi posledních několika desítek minut 8-) Ne, řekl jsem: Právě že on jednal férově a řekl, o co mu jde, ale tadyten nás balamutil křesťanskou láskou, otcovstvím, ukotvením, duchovním domovem apod.
Paradox byl, že krátce předtím jsem měl sen, kdy jsem nás viděl, jak navštěvujeme nějaký malý sbor a pomáháme tam. Tento bratr vedl v sousedním městě malý sbor a uvažovali jsme, že tam začneme jezdit, podporovat je finančně a prakticky. Kdyby řekl, že potřebuje naši přihlášku z finančních důvodů, a ať k němu chodíme, že potřebuje lidi, přesně by to zapadlo do toho vidění v tom snu a neodmítli bychom mu to, ale takhle… I kdybychom tam přeci jen přišli, utvrdili bychom ho v přesvědčení, že tyto metody „náboru nových členů“ fungují, a to přece nemůžeme ho v tom utvrzovat, to dá rozum.
Nejen, pokud ty církve chtějí členy, tak to ti vedoucí mohli říct přímo (což by zabralo asi pět minut a bylo by to v klidu, kdežto takhle do nás hustili dvě hodiny, a nakonec z toho akorát všem tekly nervy), ale víte, co ještě mohli udělat? Přece misii, aby noví lidé slyšeli o Bohu, narodili se do Božího Království a případně se stali členy… Např. Svědci Jehovovi, to je poctivá sekta: Ti jdou na ulice, k lidem do domovů, stojí před nádražím a oslovují nevěřící. A navíc je vidět, že s tím mají úspěch, tak asi kdybychom to dělali také, to by bylo rázem nových členů! A nejen pořád přetahovat z jiných sborů, překřtívat apod.
Tak tadyten starší to hned tak nevzdal, ještě měl jeden pokus, vypadalo to takhle: Zaklepal nám zase na karavan, otevřel jsem dveře, pozval ho dovnitř na kávu, ale on odmítl, že prý nám chce jenom něco říct. Polovinou těla se vecpal dovnitř, nohy mu zůstaly viset venku, vychrlil na nás jako kulomet nějaká moudra o členství ve sboru, vynadal nám, rychle zabouchl dveře a někam běžel. Nezmohli jsme se na slovo, jen jsme se na sebe s Luckou podívali a oba jsme v pohledu toho druhého mohli číst: „Je jasno!“ Byla to fakt křeč, co nám předvedl.
Krátce po této události mi další starší tohoto sboru napsal mail (jediný v životě), kde mi sdělil, že mám pýchu. Vůbec mě neznal, mluvili jsme spolu jednou v životě, nevím, jak na to přišel? V té době jsme zjistili, že Světlanka má dětský autismus a hodně nás to semlelo, ještě tam nebyla ta doba, kdy jsme se s tím mohli nějak vyrovnat. Byli jsme tím zdrceni, zpřeházelo nám to život naruby a byli jsme opravdu „dole“ – tak nejvíc dole, jak jsme ještě dosud nebyli. No, pokud má někdo pýchu, tak je „nahoře“, ne? Takže to bylo docela mimo, navíc ten starší mi nenabídl, že se sejdeme, můžeme se za to modlit, řešit to s tou pýchou, nebo něco podobného. Prostě jen vyslal šíp. To bych nechtěl být v takovém sboru, kde by do mne bodali… Jako jsou tam i fajn lidi, ale to se s nimi můžu sejít na zahrádce.
Další šok přišel, když jsme našli nějaké terapie pro Světlanku, chodila k nám domů nějaká paní s těmi terapiemi a sháněli jsme někoho, kdo by nám občas povozil Prokůpka v kočárku, tak na hodinu, abychom se mohli věnovat s tou paní Světlance. Dal jsem to do mailu, které rozesílám a odpověděli nám z toho sboru, že by nám poslali nějakou paní na hlídání miminka, ale když nejsme členy, tak nic. Tady máte bratrskou lásku! Takže jsme dlouho nemohli nikoho sehnat, a to prosím v době, kdy na sídlišti vidíme, jak lidé v kočárku vozí pejsky, nebo mají na autě nálepku „Mé děti mají tlapky.“
Takže po těchto šokových terapiích, kterých se Lucce dostalo ze strany svého sboru, se fakt rozhodla, když jí takto vydírají, že tu přihlášku nepodá.
Do toho byly další zábavné příběhy, jako např. když nám řekli, že můžeme prezentovat misii, představíme ostatním členům naší práci a oni nás potom podpoří: Pozvali nás na výjezdní shromáždění na vesnici do kulturního domu, kam nepřijde tolik lidí, jako běžně v neděli do kostela. Místo hlavního programu nás zařadili až po hlavním řečníkovi, ale po jeho vystoupení už hodně lidí odjelo na oběd (normálně se jezdí po kázání domů na oběd), takže nakonec tam zůstal jen ten, kdo už o naší misii věděl od Lucky, lidé z okruhu jejích přátel. Už to někdy slyšeli. Takže to vypadalo hezky, jako že nás zvou, ale udělali to tak, aby to slyšelo co nejméně lidí… Hlavní program byl díkuvzdání za úrodu a kazatel mluvil, jak je to v přírodě zařízeno, že zasadíte mrkev a vyroste mrkev, pak mluvil o dalších zeleninách, ale neřekl vůbec, že zasadit také máme do Božího Království, že musíme zasívat boží Slovo mezi lidmi, které jednou vyroste… Pokud měl ten den být i program o misii, vyloženě se toto hodilo (i nabízelo) říct, vždy přece ty příklady z přírody jsou jen takový materiální obraz toho duchovního světa, který je skutečnější než ten materiální: Duchovní svět tu byl před založením země a bude tu i po jejím zániku… Byl, je a bude tu pořád, země (i se zeleninou 8-) tu je pouze nějaký časový úsek… A v kázání Božího Slova, které nám má ukázat právě na ten duchovní svět a na věčné hodnoty, mezi něž bezesporu patří spasení duší, na kterém je potřeba pracovat, tak slyšíme jen o zelenině. Od té doby říkám tomu kazateli „Mrkvička“ 8-)
Dokonce zahráli i divadélko, jako že budou podporovat Lucku na misii: U dveří kostela byly tři kasičky, kam mohli lidé vhodit peníze na misii. Jedna kasička nesla název nějakého projektu, to je teď vedlejší, druhá kasička nesla název „Lucka Z.“ a třetí rovněž „Lucka Z.“ – šlo o dvě různé Lucky, u té mojí nevzali v potaz, že se vdala a změnila si příjmení (nemohli mi přijít na jméno 8-), a tedy si změnila i monogram, ale nevadí, každý znal obě Lucky a věděl, která je která a jaký je rozdíl v těch kasičkách se stejným názvem… No, každý: Až na pokladníka, který měl zodpovědnost za ty kasičky 8-) Asi po dvou letech jsem se ho z legrace zeptal, co je s těmi penězi pro Lucku? Ale fakt jen z legrace, předem jsem věděl, že jí nic nedají. Odpověděl mi, že vše je v pořádku a Lucce ty peníze vydal. Samozřejmě smíchal peníze ze dvou kasiček a dal je té druhé Lucce. Chvilku jsem mu to vysvětloval, ale on mi na to řekl: „Lucka jako Lucka, ne?“ Takže přeci jen jsme sem měli vstoupit, mají tu výtečný smysl pro humor 8-)
Normálně bych tu záměnu jmen pochopil, ale horší bylo to, že ten pokladník měl ve sboru zodpovědnost za evangelizaci. Pokud by to byl člověk na svém místě a skutečně se zajímal o evangelizaci, tak by také věděl, jaké evangelisty má ve svém sektoru. Opět důkaz, že misijní kultura ve sborech absolutně chybí: Někomu se zde svěří zodpovědnost, ale jestli ji vykonává nebo ne, to je jedno. Hlavně, ať vše sedí v tabulkách nebo na nástěnce. Ale jinak vše funguje: Klíčníci, osvětlovači, zvukaři, hudebníci, uvaděči, řečníci, sekáči trávníků, čističi koberců, myči oken… Nikoho z nich by nenapadlo přijmout zodpovědnost, k něčemu se zavázat, že někam přijdou a něco udělají, a pak by se na to vyflákli. Takže péče o koberce, trávník, aparaturu, čistotu oken nebo podlahy – bez problému. A péče o misionáře?
Druhá věc byla, že ta druhá Lucka byla neteř kazatele, a po zkušenostech ze své bývalé církve, kde se zaměstnávali a platili hlavně rodinní příslušníci a kamarádi stávajících zaměstnanců (pastorova manželka je pastorka žen, jejich syn je pastor mládeže, synovec má placenou funkci v kanceláři atd.), mě ani nepřekvapilo, kdo byl nakonec příjemcem podpory: Samozřejmě někdo z příbuzenstva...
Stejně do té kasičky vhodili jen přátelé Lucky (však už jsem zmínil, že na té zeleninové seanci jinak skoro nikdo nebyl), takže misii pomohlo, že nakonec tu kasičku sundali a Lucky přátelé místo do miznoucí kasičky, tak to pošlou Lucce přímo a nic se cestou neztratí. Takže nakonec nějaké peníze na Bible jsou.
Ještě pro zasmání s tou kasičkou s mizejícím obsahem: Připomnělo mi to tu scénu ze seriálu „Návštěvníci“, jak kolotočář Eda ukradl peníze a schoval si je do kufříku. Vtipná pak byla ta scéna, kdy se doma tetelil při jeho otevírání, a když ho nakonec otevřel a podíval se dovnitř… 8-) 8-) 8-)
Ještě jsme dostali jeden signál: Jednou se nám vedení nečekaně ozvalo, že po dobu jednoho roku nám budou měsíčně přispívat tisíc korun na nájem. Co to bylo za signál? Přeloženo do češtiny: „Seďte doma, na to Vám přispějeme, ale na misii ne.“
Takže prostě to drhlo a nezapasovali jsme sem. Normálně bychom si s tím hlavu nelámali, prostě někde to vyjde, někde to nevyjde, stejně jako když hledáte nějakou školu nebo zaměstnání: Rozešlete přihlášky, životopisy, a někde Vás odmítnou a jinde přijmou, ale tím, že Lucka má v tomto sboru své srdce, tak jí to hodně bolelo…
Úplně jí rozumím, zažil jsem něco podobného: Když jsem ještě chodíval do sboru v Praze, začalo nás tam přibývat nebezpečně mnoho misionářů, už jsme byli asi čtyři. Dožadovali jsme se seznámit ostatní s našimi plány, vyhledat tu spojence, spolupracovníky, požádat o modlitby… Pastor tedy vymyslel, že uděláme ve sboru „misijní měsíc“, tedy že po dobu jednoho měsíce, což jsou čtyři neděle, bude vždy jeden z nás kázat o misii a prezentovat tu svoji. Tím se vystřídáme všichni a bude to takové systematické, ucelené. Samozřejmě misijním měsícem byl vyhlášen červenec, kdy jsou lidé na dovolených, kdo může, jede k moři, kdo nemůže, tak aspoň mizí z Prahy k babičce na Moravu nebo na Slovensko, a sbor zeje prázdnotou. Po prázdninách se většina příchozích vrátila do Prahy, nikdo nic nevěděl a vše šlo ve starých kolejích… Moc dobře ten pastor věděl, co dělá: Za ta léta, co sloužil v Praze, věděl, jak zde vypadají ty prázdninové měsíce!
Nebo náš přítel, který s námi byl na výjezdu: Plný čerstvých zážitků s Bohem, nabitý energií, u sebe nové fotografie z misie, se chtěl sdílet ve svém sboru o tom, co právě zažil a pozvat k misii další sourozence… Samozřejmě mu to pastor umožnil, udělat prezentaci, hádejte kdy: V neděli v půl jedné odpoledne. V půl dvanácté skončilo shromáždění, půl hodinky si tam lidé popíjeli kávu na chodbě, pak začaly děti naříkat hlady, tak se to začalo rozjíždět domů na oběd a v půl jedné tam zůstali dva lidé. Opět pastor přesně věděl, co dělá, přece každá ta neděle vypadá úplně stejně.
Takže zažíváme to mnozí misionáři, takovéto zacházení, to jen kdyby Vás napadlo, že si já na něco stěžuji, tak abyste porozuměli, že tu nepíši o sobě, ale popsal jsem příběhy nebo zkušenosti dalších lidí: Lucky, kamaráda z misie, a ještě těch tří misionářů z mého původního sboru, kteří se tam se mnou pekli v červenci, ale i další misionáři mi vyprávěli své...
Tak vidíte: Církve nás, misionáře, svým přístupem nepřitáhnou, nevytvoří nám podmínky pro službu, neudělají to tak, aby to tu pro nás bylo zajímavé, a když se tedy holt osamostatníme, přestřihneme si pupeční šňůru a postavíme se na své nohy, zařídíme si věci tak, aby konečně fungovaly, abychom se nezcvokli a neocitli v blázinci, potom přijdou a vyvíjí na nás nějaký psychologický nátlak, abychom k nim chodili…
Mně je to i jedno, že se k nám takto chovají. Lidé mi často říkají, že jsem zahořklý, nebo něco. Ne: Já se tím zabývám proto, že se ve svém životě snažím pomoci dalším evangelistům a misionářům, takže slyším jejich příběhy, ty scénáře se opakují, jen v jiných kulisách. Vidím, že téměř všude je to podobné... Povzbuzuji je tedy, pokud to neudělá někdo jiný. Samozřejmě v začátcích, kdy jsem očekával zázemí a podporu církví, tak jsem z toho byl rozhozený a chtělo to svůj čas, než jsem se s tím vyrovnal, ale dnes to beru jinak: Kristus řekl, že kdo se ponižuje, bude povýšen. Samozřejmě, že nás toto chování sráží a ponižuje, ale on přijde náš čas! Es kommt der Tag 8-) Písmo dále říká, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha: Ř.8:28, takže co je mojí starostí? Pouze jedno: Milovat Boha! On se o všechno ostatní postará, a zlo, které nám někdo způsobí, obrátí v dobro. Na začátku to byla moje víra, to je i dnes, ale po těch letech s tím mám už i zkušenosti. Příklad: Někdo mi daruje sto korun měsíčně na misii. Pak přijde nějaký škodič a třeba mě u toho člověka pomluví, že ten se rozhodne už mi tu stovku neposílat. Tak do hry vstoupí Bůh a vzbudí jiného člověka, aby mi posílal dvě stovky. Tak vidíte, jak to funguje. Takže jestli tyto řádky čtou nějací mí nepřátelé, škodiči a pomlouvači, tak mám pro ně vzkaz: „Klidně dělejte dál, co jste si proti mně umanuli, mně to totiž prospívá… Tak šup šup, do práce!“ 8-)
Shodou okolností, jak tady píši o těch pomluvách, tak jsem dnes zaslechl v rádiu takové moudro: „Pomluvu si musíte zasloužit: Jestli je někdo šedá myš, průměrný občan, nikomu neleze na nervy a nikdo ho nepomlouvá. Ale člověk, který něco dokázal, v něčem vyniká, nebo má v něčem úspěch, něco se mu daří, to spolehlivě někoho naštve a začne Vás pomlouvat.“ Tak vidíte, nejen že mi pomlouvači dohodili více peněz, ale ještě mi udělili určité vyznamenání 8-)
Tak ještě jednou citace Ježíšových slov v Evangeliu: „Kdo se ponižuje, bude povýšen...“ Takže všichni škodiči, nepřejícníci, i zatuchlé instituce, které nám škodíte svojí pasivitou: „Jen dál, nebojte se, pojďte do nás: Dále nás přezírejte, srážejte, snižujte, ponižujte a zašlapávejte do bláta: Čím níže nás stlačíte, tím výše nás povýší Kristus!!!“
Víte, já jsem takový pes: Ten potřebuje k životu hlavně dvě věci: Pána a znát své místo. Kdysi mi to vysvětloval jeden cvičitel psů, prý když neznají své místo, jsou zmatení a hledají ho, všude vlezou, hlavně kam nemají, něco převrhnou, pletou se pod nohy… Když jim jejich páníček určí místo, jsou šťastní, že ví, kam patří. A jsou věrní svému pánu: I kdyby jim nedal jídlo, zmlátil je, zase přijdou a olíznou mu ruku. Na Balkáně jsme vídali smečky divokých psů: Snažili se získat svého pána: Třeba k nám přišel pes, vytáhl mi z auta bačkory a lehl si na ně, chtěl, abych ho adoptoval. Nežebral o jídlo, ale o to, aby mohl někomu patřit. A tak já jsem pes: Znám své místo, které je na misii a nepletu se do ostatního, a vím, Kdo je můj Pán a Jemu sloužím, čekám na Jeho povely: Když řekne „Jdi“, jdu, když řekne „sedni“, sednu, „přines (odnes 8-)“, udělám to. Starám se o to, co mi říká můj Pán, a ne, co říkají nějací chytrolíni. Ano, pokud mi můj Pán chce říci něco prostřednictvím svých dalších dětí, to je jiná…
A tak jestli chce být někdo slon, že vše pošlape, nebo žirafa, že se na ostatní dívá z výšky, myš, že zaleze do díry, lenochod nebo cokoliv jiného, každého věc, já chci být pes. Taková zajímavost: Víte, jak se řekne „pes“ arabsky? „Kalb“. Je to etymologicky blízké se jménem „Káleb“, toho známe z Bible, že? A co byla charakteristika Káleba? Přesně ty dvě věci: Věrnost svému Pánu a to, že znal své místo: V knize Jozue čteme, že když se mezi Izraelity rozdělovala nová země, Káleb si u Jozua vyžádal konkrétní místo: „Dej mi toto pohoří, neboť jsem je tehdy prochodil...“ a Jozue mu odpovídá: „Dám Ti je, protože jsi je prochodil a proto, že jsi byl věrný Hospodinu, svému Pánu...“ Káleb se držel Hospodina, svého Pána, a znal své místo, kam patří.
Když jsem řekl, že znám své místo, které mi vymezil můj Pán, že je na misii, tak víte co? Já pro misii udělám všechno! Zrovna dneska: Šel jsem do čínské restaurace, abych trochu popovídal se servírkou, dal jsem jí Evangelium. Byla nadšená, také mi chtěla udělat radost, tak mi vyndala z ledničky coca-colu. To je pro mne to nejhorší, co existuje! Víte, každý z nás má nějakou škálu chutí, co má nejradši a co má nejméně rád. A mezitím je samozřejmě celá řada jídel nebo nápojů, které máte více a méně rádi. Pro mě nejvýše je káva a úplně vespod, spíše až pod spodní čarou žebříčku, je právě coca-cola, kterou bych nikdy nikdy nikdy nevypil! No jo, ale ta Číňanka mi tím chtěla udělat radost... Tak hádejte, jak to dopadlo. No, překonal jsem se a jí ještě více rostl úsměv 8-) Verš: Lukáš 10:7
Tak co naše Lucka a ten sbor, jak to dopadlo? Přestože zde nakonec neuzavřela papírové členství, ještě jsme tam však chodívali. Do určité doby. Do jaké? Tak co se stalo: Krátce po svatbě jsme měli teologickou diskuzi s místním pastorem: Já jsem tvrdil, že pravá Večeře Páně je Tělo a Krev Krista. On tvrdil, že je to pouze památka, tedy ne doopravdy, ale jen vzpomínání této události, která se stala před dvěma tisíci lety. V té době jsem měl slušně rozjetou spolupráci s okolními sbory, přednášky o národech, výjezdy, misie… Týkalo se to tří okolních sborů. Tento náš milý kazatel sezval ostatní kazatele z těchto tří sborů na schůzi, kde se projednávalo toto téma. V podstatě jsem tam byl na koberečku, co to říkám členům jejich církve za blbosti, s tou krví? „My to přece chápeme takto: „…“ „Ne, my to chápeme takto: „…“ oponoval druhý, postupně všichni čtyři kazatelé řekli, jak to chápou, každý samozřejmě jinak, takže schůze byla ukončena s tím, že si musí kazatelé mezi sebou nejprve vyjasnit, jak vnímají Večeři Páně a pak mě teprve společně napomenou za bludy. Tímto vystoupením proti mně se zhoršila spolupráce s dotčenými sbory, už mě sem nezvali na přednášky, snížili mi finanční podporu, už odtud nikdo nejel se mnou na výjezd a postupně jsem ztratil kontakty na zájemce o misii z řad těchto sborů. Určitě to poškodilo misii. Asi za tři roky ústředí denominace z Prahy rozeslalo těmto svým sborům, že po desetiletích mylného pojetí památky Večeře Páně se teď bude slavit skutečná Večeře Páně, s Tělem a Krví Krista. Dokonce toto prohlášení pověsili jako dokument na oficiální web této církve. Nikdo samozřejmě za mnou nepřišel se slovy něco jako ve stylu: „Vidíš, tak tys to chápal dobře, nebyl to blud, co jsi říkal, a zase obnovíme spolupráci a misie půjde dopředu…“ Už nikdy se přerušené vazby nenavázaly zpátky, zůstal jsem odstřižený. Společnou (týmovou) misii to zničilo, ta se nadále omezuje na snahy několika jedinců. Kazatel něco rozbil, ale už to neopravil...
Tím, jak se změnila tato teologie, všichni kazatelé sborů dostali z Prahy úkol, aby tu změnu ve vnímání a v praxi Večeře Páně vysvětlili ve shromážděních. Tento náš kazatel se tohoto úkolu nezhostil a přehodil to na druhého kazatele. Vtip byl v tom, že právě ten druhý kazatel byl kdysi římskokatolický farář, kterému protestanté vysvětlili, že Večeře Páně nejsou skutečné Tělo a Krev, ale jen památka, a teď zrovna on jim měl zpátky vysvětlit opak. No, snažil se, ale strašně se do toho zamotal, kroutil se, červenal, potil, a čím více se to snažil vysvětlit a uvést na pravou míru, tím více se do toho zamotával, až toho nakonec radši nechal a prohlásil: „Víte co, někdo říká, že to je Tělo a Krev, někdo říká, že není, ale to je jedno, pojďme to všichni jíst a pít!“ No tak to je vrchol teologie, že „to“ máme jíst a pít, ale nevíme, co to „to“ je, ale je to vlastně úplně jedno. Tak výborně! Já si v hospodě objednám limonádu a budu si myslet, že je to pivo a zalevno se slušně ztřískám! Nebo ukrojím návštěvě suchý chleba a řeknu jim, že si mohou myslet, že je to řízek.
Ale víte, co bylo nejhorší? Otočil jsem se do sálu, abych viděl v obličejích reakce přítomných, jak se na to tváří? Bylo jim to úplně jedno, nikdo se nad těmi slovy nepozastavil, prostě je neděle, kazatel stojí za kazatelnou a něco tam říká, tak je všechno, jak má být, ne? Otočil jsem se k Lucce a prohlásil jsem: „Tady jsem byl dneska naposledy.“ A také jsem to splnil.
Potom přišla doba covidu, kdy shromáždění úplně ustala, v kostele mohlo být jen šest lidí, takže vedle kazatele třeba kameraman a zvukař, snad ještě tři lidé na písničky, nebo tak. Kamerkou se to přenášelo na internet a lidé se dívali doma na obrazovce. Také jsme si to pouštěli. Takže v neděli ráno jsme zapnuli počítač a čekali, co se bude dít. Kazatel uvítal diváky slovy: „Tak se pohodlně usaďte ve svém obýváku…“ Dost! Už zase: „Seďte doma…“ „Pohodlí...“ Na to prostě my misionáři neslyšíme, my slyšíme na hesla jako „Jděte...“ „Dopředu...“ „Až na sám konec světa…“ Taková jedna figurka z dětských animovaných filmů křičí: „Vzhůru do nekonečna a ještě dál!“ 8-) Tyto výzvy mi zde chybí, nepřipravují se zde Kristovi vojáci do útoku, spíše se tu buduje klubová atmosféra (akorát místo čaje o páté je to káva (v plastovém kelímku 8-) o půl dvanácté... Ten duch a ta atmosféra mě ubijí. Takže tohle mě nebaví a už ani neposlouchám ty internety. Já si chci prostě obléknout montérky, nazout gumáky, a jít do terénu, a ne vzít si pyžamo a bačkory a sedět na gauči… Ale asi v tom nejsem sám, kolik chlapů jsou rádi, když mohou jít do sboru něco opravovat, odházet sníh kolem kostela, udělat něco praktického… Pamatuji si, když se někde stavěla církevní budova, jak ti lidé drželi pohromadě, chodili na brigády, v noci jsme tam hlídali nářadí a stavební materiál. My muži prostě potřebujeme pohyb, aby se něco dělo, a nejen vysedávat v křesílku nebo v kostelní lavici…
Jo, samozřejmě, ti lidé jsou tu hodní, všechno, ale mne by ubíjela ta atmosféra „máme to tu hezké, máme se tu všichni rádi, je nám tu spolu dobře, sejdeme se společně…“ a za týden zas. To snad bude hezky v nebi a tam nám bude společně dobře, ne?
Takže jaký je výsledek? Já jsem členem v církvi, Lucka není (ale je, přece v té nebeské 8-), ale vždy, když nás ještě lidé bombardovali požadavky, šli jsme někam spolu a někdo nás odchytl, tak Lucku nechali na pokoji a mně vyčítali, že nejsem nikde členem 8-) Lucka se mi smála: „Oni jdou jenom po Tobě 8-)“
A ještě jeden vtip o členství na závěr: Kamarád nám jednou v rozhovoru na toto téma řekl, že také není členem. Byl takový hodně věřící, a navíc hodně sborový, tak jsme se podivili, jak to? „No členem může být jenom pokřtěný křesťan, a mně ještě není osmnáct, tak mě nepokřtí, že rozhodnout se prý mohu až když budu dospělý“ 8-) Co Vy na to? 8-) Samozřejmě to s těmi osmnáctinami je vzato z nějakého zákona sekulárního systému, ze studia kulturního kontextu dějin Bible, tak jak vznikala, ze studia o národech, jejichž dějiny byly i linií příběhu Starého Zákona a prvotní Církve víme, že tam se dospělými stávají zhruba dvanáctileté dívky a třináctiletí chlapci 8-) Takže je vidět, jak se evropská církev sekularizuje, resp. řídí se zásadami státu. Mělo by to být obráceně: Stát a společnost by se měly řídit církevními zásadami, nebo raději těmi Božími!