Má cesta k Pravoslaví II.

22.01.2024 12:42

   Tak začali jsme probírat téma, jak jsem poznal Pravoslaví a co mě nakonec přimělo se s Ním sjednotit. Dnes bychom přeskočili můj osobní příběh, jak to celé bylo, o tom napíši příště. Nyní by bylo asi na místě vysvětlit, co je to za církev, jak vznikla, jak se organizuje apod. V českém prostředí je toto málo známé, proto také většina lidí z mého okolí byla tímto mým krokem překvapena, a to v tom negativním smyslu. Proto vneseme do věci trochu světla a trochu Vás seznámím s historií a současností této církve.

   Nejprve, protože jsme vzájemně spolupracovníci na díle Evangelia, a také máme spolu mezi sebou nějaké vztahy, povězme si něco o spolupráci, nakolik je možná mezi příslušníky různých církví, jak se Pravoslavná církev dívá na spolupráci a vůbec vztahy s křesťany jiných vyznání:

   Na dobré dílo se samozřejmě můžeme spojit s kýmkoliv, stejně všichni pracujeme ke společnému cíli (Ř 8:22). Pravoslaví neoznačuje ostatní křesťany za heretiky, těch bylo v historii pouze několik, jako třeba Nestor, na bázi jeho učení vznikli nestoriáni, Arius, z jehož učení povstali ariáni (tito lidé odešli z civilizace do arabských pouští, kde se s nimi setkával Mohamed a jejich učení bylo u vzniku islámu, některé verše v Koránu jsou vlastně výroky křesťanských heretiků, svoji roli tu sehrál např. doketismus) – takže komu vadí islám, měli by mu vadit i tito heretici, jako vadí pravoslavným 8-)

   Takže v historii bylo ještě pár heretiků (kacířů), ale asi největší z nich je papež. Nejsou jimi však katolíci, kteří prostě patří pod římský patriarchát a jsou mu poslušní, oni nemohou za to, že jejich vůdce v Římě vymýšlí blbosti…

   Za heretiky neboli kacíře jsou v Pravoslavné církvi prohlášeni pouze pravoslavní křesťané, kteří sešli z cesty, takže tímto pojmem neoznačuje pozdější křesťany, třeba protestanty, ke kterým naopak zaujímá pozitivní hledisko, protože měli touhu odvrátit se od papežské hereze. Proto je např. v Pravoslaví ctěn Jan Hus (i v zahraničí), přestože nebyl pravoslavným křesťanem, ale bojoval proti papismu. Všimněte si tohoto principu u Apoštola Pavla, dělat si pořádek pouze ve vlastních řadách: 1 Kor.5:12,13

   Ještě zajímavost k těm heretikům, ale i zarputilým hříšníkům a odpůrcům Boha vůbec: Pravoslavná Církev tyto lidi nevylučuje ze svých řad, neruší jim členství, protože Hlavou Církve je Kristus a On ovládá své Tělo, Ježíš určuje, kdo je v Církvi a kdo ne, my na to nemáme právo. Obřad anatémy (Gal 1:8) není, že Církev někoho „vyhodí“ či „vyškrtne“, ale u člověka, který se vlastně sám vyloučil ze společenství Církve, to pouze konstatuje. Anatéma, tedy prokletí, je pak vlastně oznámení věřícím v Církvi, že tento člověk se pro své chování, postoje a neochotu činit pokání sám oddělil (vyloučil). Oddělení od Boha je určitě prokletí (Mt 25:41), ale Církev nikoho neproklíná (ani nemůže 8-), jen se smutkem oznamuje, kdo se vydal tomuto prokletí sám ze své vůle.

   Později toto pojetí anatémy, tedy oznámení Církvi, nahradili katolíci exkomunikací, a protože protestanté jsou bývalí katolíci, tak si z katolické církve vynesli hodně dědictví, takže i oni používají exkomunikaci, akorát to nazývají „vyloučení z církve“ či „ukončení členství“ Ještě o tom někdy napíši více...

   Jak tedy Pravoslaví označuje ostatní křesťany? Pojmem „jinoslavní“ (tedy: pravoslavní = pravým způsobem slaví Boha, jinoslavní = nějakým jiným způsobem slaví Boha). Ale všichni oslavujeme stejného Boha, to je důležité. „Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen“ (verš), a tedy nikdo, ani my, nemůžeme o někom říci, jestli bude nebo nebude spasen, to je v rukou Boha. Proč si myslíme, že my slavíme Boha pravým způsobem? Je to tím, že se snažíme uchovat původní apoštolské učení. Některé jeho prvky ostatní církve vypustily, proto z našeho pohledu nemají plnost. Ale nebojte: Až se vrátí Ježíš na zemi, tak tu plnost obnoví, takže zase bude vše v pořádku 8-) Které prvky to jsou? To bude vlastně osa mého vyprávění: Jak jsem je objevoval při studiu Písma a tradic z prvních století křesťanské víry, chyběly mi v mém církevním prostředí, hledal jsem je a našel právě tady, v Pravoslaví. Napovím, o co se jedná: jsou to různé svátosti a svátostiny, jako zpověď, kalich během přijímání, užívání znamení kříže apod. To vše tady postupně detailně vylíčím, takže se budete dozvídat o této praxi a o různých zajímavostech 8-)

   Takže máme porozumění pro jiné křesťany, máme je rádi a spolupracujeme s nimi 8-) Druhá věc je, že pro některé z Vás je nepřijatelné spolupracovat s někým z Pravoslavné Církve (např. organizace Gedeonů to má ve svých stanovách). Nevadí: Komu to nevyhovuje, tak si prostě najděte jiné spolupracovníky (z té „správné“ církve 8-) Alespoň vznikne více misijních aktivit, které tento svět určitě potřebuje!

   Komu pak vadí se např. bavit se mnou, kvůli tomu, v jaké jsem církvi, a chcete kvůli tomu se mnou přerušit styky, tak se můžete klidně dál bavit s mojí manželkou, s Luckou, ta v této církvi není 8-)

   A jaký je můj osobní vztah k věřícím jiného vyznání? Určitě pozitivní 8-) Mám různé přátele v různých církvích, nedělá mi problém i zajít do jejich společenství, nebo podpořit finančně nebo prakticky jejich misijní aktivity. Ale spíše, než sedět a probírat rozdíly, tak mě baví opřít se o to, co nás spojuje a vyjít na nějakou misii, udělat něco konkrétního, praktického, no a po službě, to už si můžeme večer popovídat o lecčems, to je jiná… Striktně odděluji praktické záležitosti od těch teologických. Naše teologická rozprava u kávy asi nikoho nespasí, na to je potřeba přinést tomu člověku Evangelium a ukázat mu na Ježíše.

   Tak např. chápu protestanty i katolíky: Jestli se někdo narodil do určité věřící rodiny, má tam široké zázemí, je členem nějaké komunity, např. si v této sociální skupině snadno najde práci, zakázky, přátele či manželku… Může se opřít o své souvěrce v určitých životních situacích… Není tam pouze členem „papírově“, ale skutečně organicky. A jestli se sem někdo nenarodil, ale konvertoval sem, tak asi má mozek, mohl o tom dostatečně přemýšlet, vše pečlivě zvážit, porovnat to s ostatními možnostmi, a nejen že ví, co dělá, ale také ho Bůh vybavil svobodnou vůlí, tak se svobodně rozhodl.

   Za smutné pouze považuji, když o věcech člověk nepřemýšlí, slepě dělá ty věci, protože „se tak dělají“, ale neví proč. To je ovce, a ne Boží dítě. Ale víme, kam toto vede: Tito lidé jsou ve své podstatě pouze formálními členy, moc do církve nechodí (nebo tam jdou ale prospí to 8-); nakolik praktikují svoji víru v soukromí, je otázka, a nakonec často opouští církev, protože nechápou, co jim to může dát… Např. mnohokrát jsem od někoho slyšel větu: „Já jsem dobrý katolík: Vždycky na Vánoce jdu do kostela“ Tragické. Bavím se s různými duchovními, kazateli či pastory, a to je přesně to, na co si většina z nich stěžuje: Že jim ti lidé odcházejí. Včera jsem se podíval na statistiky a viděl jsem tam, že v období deseti let mezi sčítáním obyvatel v roce 2010 a rokem 2020 některým církvím ubylo až padesát procent členů. Asi je jasné, že tolik lidí neumřelo a je také z dalších statistik jasné, že třeba nevstoupili do jiné církve, to by se ve zmíněných statistikách projevilo v číslech…

   Takže Vám rozumím, proč jste ve svých církvích a hodlám se s Vámi dále přátelit, jediné, co odmítám, jsou importy z USA, jako jehovismus, adventismus či mormoni. To je něco novodobého, co nemá v našich zemích žádnou kontinuitu, nezapadá to do naší kultury, a ještě jí to rozbíjí. Samozřejmě mám rád ty lidi, jsou to naši bližní, ale vždy, když s nimi mluvím, vidím, jak jsou „pod vlivem“. Boží slovo nám říká, abychom se opíjeli, nikoli však vínem, nýbrž Svatým Duchem (Ef 5:18-20), ale tito lidé jsou opilí nějakou teologií, nebo spíše demagogií 8-(

   Když už jsme tu rozebrali téma vztahu pravoslavných křesťanů ke křesťanům jiných vyznání, doplním ještě, jaký je vztah Pravoslaví k lidem jiné víry, než je ta křesťanská: Na jednu stranu je tu křesťanský (a biblický) pohled, že je nutné mezi takovými národy dělat misii, proto tu existují překladatelské projekty, které překládají Bibli a její části do jazyků těchto národů, vysílají se misionáři, dělají se weby v různých jazycích pro tyto národy atd. Na druhou stranu je uplatňován princip tolerance, takže pokud někdo slyšel zvěst o Kristu a odmítá ji, chce se nadále duchovně realizovat v kontextu své kultury a víry, která v této kultuře zdomácněla, tak takové lidi neodsuzujeme nebo nezatracujeme: Probíhají za ně modlitby a žehnáme jim. Třeba na tyto národy čeká Boží navštívení v některé příští generaci? Pravoslavné země tedy rozvíjí spolupráci se zeměmi, kde dominuje jiné náboženstí: V oblasti politiky, mezinárodních vztahů, obchodu, vzdělávacích a kulturních programů, rozvojových projektů atd.

   Takže určitě bude jinak vypadat pravoslavná nebo katolická misie, podívejte, co předvedli Španělé ve Střední a Jižní Americe, Francouzi v Kanadě nebo v Africe, Angličané v Indii, Číně, v Severní Americe apod. Mnohé domorodé kmeny, které hned nepřijaly křesťanství, tak vyvraždili, čímž postrašili ostatní a ti se formálně stali křesťany, aby měly jakž takž klid. Pak jsou tu další příklady: Belgičané v Kongu, Holanďané v Indonésii, Němci v Polsku a v Litvě, Italové v Lýbii a další příklady... A samozřejmě známá kapitola dějin jsou křižáci v Palestině. Samozřejmě ty zločiny, o kterých víme z historie, nepáchali misionáři (no, někdy také 8-(, ale koloniální vlády. Např. Rusko také kolonizovalo, třeba Sibiř, ale neměli potřebu tam vyvraždit autochtonní obyvatele.

   Jako příklad tolerance pravoslavných k lidem jiného vyznání uvedu vztah k Židům, k židovství (judaismu): Tito lidé věří v Boha svým způsobem a svoji víru praktikují podle svých zásad. V katolické a protestantské Evropě kvůli tomu vytrpěli mnoho pronásledování, zabíjení, konfiskací majetků, násilné pokřesťanšťování apod. Židé v pravoslavných zemích toho tolik nevytrpěli, proto jich tam také dodnes mnoho žije, narozdíl od Evropy. Z historie se mi vybavují pouze dva excesy: 1. V carském Rusku, když byl proveden atentát na cara Alexandra II., tak se rozneslo, že za tím stáli Židé a byly z toho nějaké násilnosti 2. Na Ukrajině během povstání Bohdana Chmelnického. S Evropou, kde proběhly desítky (možná stovky?) takových případů, se to nedá srovnávat. Věděli jste, že slovo „pogrom“ je z ruštiny? Protože Rusové tímto slovem označovali to, co se dělo v Evropě. Ještě prosím Vás: Vraždění Židů, které prováděli na Ukrajině ve čtyřicátých letech dvacátého století banderovci, nepřipisujte pravoslavným, banderovci byli příslušníci řeckokatolické církve.

   Oproti tomu můžeme dát příklad během druhé světové války: Když němečtí okupanté ovládali Evropu, tak Maďaři, Slováci, Češi a další národy ochotně vydávali německým úřadům do transportů Židy, ale např. v Řecku, když vyšlo nařízení, aby kněží vydali soupisy Židů (dělalo se to podle farních matrik), tak řecký patriarcha těmto kněžím nařídil, aby tento rozkaz neplnili. Němci tak neměli papírové podklady a Židé byli zachráněni. Po válce tohoto patriarchu prosadil Churchil za premiéra země.

   Jako taková ukázka vztahu různých národů k Židům mohu uvést fim „Nabarvené ptáče“, osa tohoto filmu je příběh židovského chlapce, který jde pěšky od tety za svým otcem. Svoji pouť začíná na Ukrajině, projde Polsko, Slovensko a dojde do Čech. Všude se k němu chovají příšerně, jediné slušné zacházení zažil od Rusů ve vojenském táboře. Podívejte se na ten film. 

   Trochu statistik: V současné Evropě žije Židů minimum, v USA a Izraeli jich je celkem 10 milionů, ale stejný počet jich žije v Rusku (české statistiky to neuvádějí, museli byste hledat v jiných zdrojích). Z toho je vidět, že se jim tu asi špatně nedaří. Když se za Kateřiny Veliké rozšířilo carské Rusko směrem na západ, tato panovnice (byla to Němka) vydala nařízení, že Židé se nesmějí z nových zemí stěhovat do samotného Ruska, na mapě byla vyznačena tzv. „Čára osídlení“, za kterou nesměli. Židé podpláceli úředníky, aby mohli odejít za tuto čáru, tedy chtěli jít „do“ Ruska a ne „z“ Ruska, jak jsem to slyšel prezentovat v některých (rusofobních) kruzích. Později se tato „Čára“ zrušila a Židé se samozřejmě ve velkém začali stěhovat do Ruska a vidíte, jsou tam dodnes.

   V Rusku se také Židé mohli přihlásit k židovské národnosti, v ostatní Evropě to byla pouze náboženská identita, tu národní přebírali od států, ve kterých se nacházeli. Rusko také darovalo Židům nějaké území, kde si mohli vytvořit svoji samosprávní jednotku (tzv. „Autonomní národní okruh“). Nebylo to území, na které posílali Židy, aby se jich zbavili, byla to pouze nabídka těm, kteří toužili po svém území. Tuto nabídku mohli využít nejen ruští Židé, ale stěhovali se sem i Židé ze zahraničí. Tento krok ze strany ruské (sovětské) vlády byl jako odpověď na situaci, kdy mezinárodní společenství odmítalo uznat židovský stát Izrael. Např. Británie bránila Židům se nastěhovat do Palestiny (Arabové jim v tom nebránili), blokovala jejich lodě, bránila jim ve vycestování apod. Tito neměli kam jít, a pokud nadále nechtěli zůstávat v zemi, kde pociťovali nebo očekávali útlak, byli v patové situaci. Východisko jim nabídlo právě sovětské Rusko.

   Věděli jste, že dokonce vznik státu Izrael se podařil díky Rusku? Stalin přesvědčil delegáty ze zemí Východního bloku, aby v OSN hlasovali pro. Díky nim potom návrh prošel, např. Británie a další západní státy byly silně proti.

   Čím to je? Proč v pravoslavných zemích je větší tolerance k Židům? Pravoslaví se totiž považuje za pokračování (naplnění) židovství, čímž křesťanství rozhodně je, to se obecně ví. Hodně prvků pravoslavné bohoslužby jsou vlastně židovské prvky, můžete např. porovnat roucha a čepice kněží, zpívaná bohoslužba, oltář za dveřmi na stupínku, což je obdoba svatyně svatých, samotný oltář, což je vlastně stůl, na který se pokládají přinesené chleby. Architektura pravoslavných chrámů je vzata z jeruzalémského chrámu, to když vstoupíte dovnitř, vnějšně však pravoslavné chrámy často připomínají architekturu synagog. Také v Pravoslavné Církvi je zachováno mnoho židovských svátků, a to nepřetržitě, už od prvního století, kdy většina křesťanů byla Židy. Např. „Svátek stánků“, který nedávno protestanté objevili s velkou slávou, tak ten se tu slaví už dva tisíce let. Lidé přinesou do kostela větve a z nich tu staví u zdí takové chýšky, na památku toho, že si Izraelité během putování pouští stavěli stany z materiálu, který tu našli.

   Např. v Srbsku jsem viděl, jak vypadá církevní kalendář: Jsou tam uvedeny vždy jak křesťanské, tak židovské svátky. Na tyto svátky vždy patriarcha veřejně blahopřeje hlavnímu rabínovi země a všem členům židovské obce. To nevím, jestli u nás kardinál Duka blahopřeje Židům? 8-) 

   Tak jdeme k historii naší církve a k její organizaci: Většině lidí, když uslyší pojem „Pravoslaví“, naběhne představa, že je to něco svázaného s Ruskem nebo snad s putinismem. To, že tomu tak není, dokazuje příklad Gruzie: Tato země je mnohem více pravoslavná, než Rusko (asi 60 až 70 procent občanů Ruska se hlásí k Pravoslaví, v Gruzii je to snad 98 procent), a určitě Gruzie stojí politicky proti Rusku, hlásí se do EU apod.

   Jak to tedy je? Různé státy, na jejichž území je přítomno Pravoslaví, mají různou církevní správu, která je vždy ale svázána s národem, je to církev národní (ne státní). Tak třeba ve Finsku je finská správa, v Japonsku japonská, v USA americká. Tam, kde je duchovní situace ve fázi začínající či probíhající misie, je samozřejmě správa pod národní církví toho národa, který zde tuto misii koná, ale cílem je z místních věřících postavit představené (vůdčí osobnosti) a vložit správu do jejich rukou, např. Maďarsko: Sem Pravoslaví proniká ze Srbska, takže jsou tu srbští kněží „šéfové“, ale hledají mezi Maďary vhodné kandidáty, které školí, časem je vysvětí (už mají asi čtyři – tedy nikoliv prosté věřící, ale církevní hodnostáře) a ti si to už pak časem převezmou, aby to byla maďarská národní církev. Takhle to bylo např. v již zmíněném Finsku či Japonsku, kde misii dělali ruští kněží: Neměli v plánu pořád tu uplatňovat ruské principy, naopak měli za cíl pomoci těmto národům mít Bibli a bohoslužby ve svém jazyce, vlastní církevní správu, a už se nechtěli vměšovat do vnitřních záležitostí. Když už jsem zmínil srbské kněze, tak dodám, že ti dělají misii ještě v Rakousku, Francii a Austrálii.

   A co my tady v Česku? 8-) Jak to máme my, pravoslavní Češi a Slováci s církevní správou? Ta nepodléhá Rusku nebo ruské církvi, ani nikomu jinému, Pravoslaví k nám nepřišlo z Ruska, jak by si někdo mohl pomyslet, ale z Byzance před tisíci lety. Nejsme ovlivňování duchovními ruské církve, nedostáváme od nich žádné instrukce či pokyny nebo dokonce peníze: Máme vlastní církev, československou! Ta se jmenuje „Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku“ (české země znamená Čechy, Morava a Slezsko – dříve se tomu říkalo země koruny české, protože český král vládl i na Moravě i ve Slezsku, ale už nejsme království, tak prostě: české země). Tato církev jako organizace se po rozdělení Československa nerozdělila, proto není zvlášť česká a zvlášť slovenská, ale jsme pořád spolu, což je mi hodně sympatické, protože já jsem v srdci pořád Čechoslovák 8-) Některé církve se po rozdělení státu rozdělily na českou a slovenskou, ale naše ne. Tak např. vedle Církve bratrské existuje ještě Církev bratská. Toto dělení postihlo i další církve, ale např. husité také zůstali spolu v jedné církvi, abyste nemysleli, že jenom my jsme „úleťáci“ 8-) Také např. ČSOB, to je banka, je také československá… Ale Spořitelna, ta už není pohromadě, ta už je i česká, i slovenská 8-( -takže je rakouská 8-)

   V naší církvi bohoslužby neprobíhají v ruštině, ale v češtině nebo ve slovenštině, případně ve staroslověnštině, aby rozuměli i přítomní z Ukrajiny a Balkánu… Máme knihy, časopisy a webové stránky v češtině a slovenštině, Bibli používáme normálně ekumenickou nebo kralickou.

   Máme své svaté (komu je tento termín nepřijatelný, nahraďte si jej třeba pojmem „Osobnosti naší církve“), kterými jsou (vezmu to chronologicky):

1. Kníže Rostislav, který na Moravu pozval slovanské věrozvěsty

2. Cyrila a Metoděje, kteří k nám přinesli křesťanství východního typu, slovanské písmo (i Písmo 8-) a vlastní církevní správu

3. Kněžnu Ludmilu, která přijala křest z rukou Metoděje. Stejně tak její manžel, kníže Bořivoj, ale ten není zapsán mezi svatými…

4. Princeznu Dobroslavu, která byla buď neteř nebo schovanka kněžny Ludmily (u nás je dost neznámá, nejvíce je uctívaná ve Španělsku, kam se jela vdát a kde zemřela mučednickou smrtí. Ve Španělsku je známá jako Orosie Aragonská)

5. Kníže Václav, vnuk kněžny Ludmily, který přeložil Evangelium do češtiny (do té doby bylo pouze staroslověnsky) 

6. Jan Český, resp. Ivan Chorvatský (Češi přišli z Chorvatska, viz. Dalimilova kronika), což byl poustevník, zajeďte se podívat do jeho jeskyně poblíž Berouna, obec se jmenuje „Svatý Jan pod skalou“

7. Prokop Sázavský, to byl velitel kláštera, kde se ukrývali mniši před latiníky, odmítali latinskou bohoslužbu i písemnost, vzdorovali tedy pokatoličtění našeho národa, které nám v budoucnu přineslo tolik zla a dodnes jsme se z toho nevzpamatovali. Z odporu ke katolicismu si Češi vymysleli ateismus, část se proti katolictví obrnila v protestantismu, čímž se rozdělil i národ, vedly se kvůli tomu občanské války, zabíjelo se a emigrovalo ve velkém do zahraničí a další hrůzy… 

8. Jeroným Pražský, který byl spolupracovník Jana Husa. To byli katoličtí teologové, kteří chtěli reformovat katolickou církev, ale když poznali, že to nejde, tak nechtěli zakládat nějakou jinou církev, ale chtěli se spojit s původní Církví a vrátit se k Ní. Proto Jeroným odejel do Litvy, která byla tou dobou ještě pravoslavná. Byl tu zjistit co a jak, a tady se sjednotil s Pravoslavnou Církví (české prameny to neuvádějí, takže pro někoho to může být sporné)

9. Gorazd, což byl obnovitel Pravoslaví na Moravě (Pravoslaví byla původní víra Velkomoravské říše, která se teprve později pokatoličtila a pak se rozpadla, část jejího území se ocitla pod vládou Maďarů (Dolní Uhry = dnešní Slovensko), část pod vládou Přemyslovců, kteří ale politicky spadali pod německého císaře a další část tohoto území spadla pod polská knížata). Mimochodem, když už jsem tu velebil Československo, tak tady se hodí připomenout, že to vzniklo jako určitá obnova Velkomoravské říše (v okleštěné podobě), protože mimo tuto historickou etapu v devátém století nás už se Slováky nic nespojovalo: Oni byli tisíc let maďarizováni, kdežto my stejnou dobu germanizováni, rozdělil se jazyk, kultura… Tvůrci a zakladatelé Československa se odvolávali právě na tuto historickou etapu našich dějin jménem Velká Morava. Zrod československého státu byla snaha dát umělé dýchání tomuto pradávnému soužití v jednom státě, ale protože to byl umělý konstrukt, neměl moc šancí na fungování, to ukázal rok 1939 (ale problémy byly už předtím). Teprve po 2. světové válce se to nějak organicky spojilo tím, že Slováci obydlovali prázdné domy po odsunutých Němcích v českém pohraničí, jezdili se k nám podílet na industrializaci a také v rámci povinné vojenské základní služby vláda posílala Slováky do Čech a Čechy na Slovensko, takže mladí vojáci si tu našli nevěsty a vznikala už pravá česko-slovenská manželství a děti, které se z nich narodily, už byly skutečnými Čechoslováky. Můj názor na věc je, že zakládat Československo byla blbost, ale když už ho založili, neměli to zase rušit. To jsem ale odběhl od našeho Gorazda: Kdo to byl? Původně katolický kněz, který si to nějak srovnal v hlavě a pochopil, že Pravoslaví byla naše původní víra Čechů, Moravanů a Slováků, stal se mnichem a biskupem a obnovil (ne založil) Pravoslavnou církev v Československu, a to roku 1921, tedy právě po vzniku Československa. Ono už dříve dost Čechů bylo pravoslavnými, ale rakousko-uherské úřady jim neumožnily vznik této církve, takže se to podařilo až v nové republice. A jak dopadl tento muž? Protože za okupace se atentátníci na Heydricha ukrývali právě v podzemí pravoslavného kostela, kam je ukryli pravoslavní věřící a nosili jim jídlo, když je Gestapo vypátralo, tak Gorazd na sebe vzal vinu, aby uchránil ostatní věřící. Nacisté jej tedy odsoudili k smrti a zastřelili ho v Kobylisích. Spolu s ním zemřeli mučednickou smrtí ještě jeden kněz, pokladník a tajemník. Tito tři pánové se nedávno zapsali na seznam českých světců, takže už jich máme celkem dvanáct 8-)

   Trochu sporná je postava Anežky České, která je brána za svatou mezi katolíky, česká pravoslavná církev ji tak neuznává, ale třeba srbská pravoslavná církev ji má mezi svatými, z tohoto důvodu: Byla zasnoubena nějakému šlechtici z dynastických důvodů, ale pak se změnila politika a šlechtic si musel vzít jinou šlechtičnu… Anežka řekla, že když byla zasnoubena, patří jen jemu a jestli by se vdala za jiného, bylo by to něco jako cizoložství, tak se raději stala jeptiškou a celý život pomáhala ubohým lidem…

   Tak vidíte, že mezi našimi svatými není žádný Rus 8-) Ano: Každá země má své svaté, ale dohromady všechny pravoslavné církve po světě uznáváme i ty ostatní, protože náležejí jedné Církvi, a svým životem oslavili jediného Boha.

   Tak snad se mi podařilo objasnit, že české Pravoslaví není nějaký import z Ruska, ale něco, co nám je historicky vlastní, je to součást našich dějin. Všimněte si, kolik našich výše jmenovaných světců je z dynastie Přemyslovců.

   Ještě jedna zajímavost: Na Kyjevskou Rus proniklo Pravoslaví hodně let po tom, co zdomácnělo na Velké Moravě – takže my jsme byli pravoslavní ještě dříve, než Rusové 8-) Porovnejte: Příchod věrozvěstů na Moravu: rok 863, Pokřtění Rusi: rok 988.

   Když jsem mezi svatými uvedl Prokopa, tady se na chvilku zastavme: V době latinizování bohoslužeb a prosazování latinské Bible on se držel staroslověnštiny. Pod jejím vlivem si věřící do latinské Bible vepisovali starou češtinou mezi řádky pro ně srozumitelné texty. Když se potom téměř vše poněmčilo, vzniklo v devatenáctém století národní obrození, které si dalo mimo jiné za úkol zrekonstruovat češtinu. Ve městech se mluvilo německy, na venkově česky, ale každý kraj měl své nářečí, takže národní obrozenci z těchto nářečí vytvořili jednotný (spisovný) jazyk český. Když jim chyběly nějaké výrazy, inspirovali se právě v těchto starých Biblích… Takže Prokop měl i vliv na dnešní, námi užívanou češtinu! Tyto Prokopovy opisy Bible z kláštera na Sázavě dal Karel IV. převézt do kláštera Na Slovanech v Praze. V roce 1945 se Američané „spletli“ a několik letadel místo Drážďan bombardovalo Prahu a nějaké bomby „náhodou“ dopadly na tento klášter a spisy shořely 8-(

   Tak nyní jsem vykreslil, že můj přechod k Pravoslavné Církvi není nějaký můj úlet, ale návrat k něčemu původnímu, co má v našem státě své místo.

   Od svého obrácení ke Kristu jsem byl vždy protestant, kvůli častému stěhování (já jsem stěhovavý pták 8-) jsem prošel různými církvemi, i tradičnějšími, i charismatickými a nejdéle jsem byl v letniční církvi. Vždy jsem byl pro reformaci církve, až jednou mi jeden bratr řekl památnou větu: „Reformace, to je deformace: Představ si, že si zlomíš ruku, ona ti sroste a někdo jí bude chtít reformovat, tak ti ji znovu zlomí (zdeformuje) a bude se jí snažit zase napravit jinak. Úplně se to nepovede, tak ti jí znovu zlomí, sroste, zase to nebude úplně ono, tak ji zase zlomí, a nakonec z toho bude úplně zdeformovaná ruka místo zdravé“ Nad tím jsem začal přemýšlet. Navíc to vidím na vlastní oči, jak jsou „reformované“ církve roztříštěné na tisíce kousků (jako ta ruka z toho podobenství 8-), jak jsou křesťané rozděleni… Někdo to spočítal a prý je ve světě už 40 000 protestantských církví nebo směrů.

   Pak jsem si na Balkáně všiml, že mimo nějakých novodobých amerických, dovezených směrů tu protestanství není vůbec rozšířeno: Proč: No, protože protestanství bylo opoziční vůči katolicismu: Nejprve chtělo katolicismus reformovat, a když to nešlo, tak si ti lidé založili paralelní církev (nebo vzdorocírkev 8-) To na Balkáně nebylo potřeba: Tím, jak tu katolictví nebylo, bylo tu Pravoslaví, tak nepotřebovali někoho reformovat ani stavět proti němu alternativu. Národ se tedy nerozdělil proti sobě, náleželi k jedné církvi, měli stejné hodnoty, myšlení a kulturu a to jim pomohlo odolat osmanizaci a poturčení a nakonec se dokázali sjednotit v boji proti utlačovatelům a vyhnali Turky ze svých zemí (Srbsko, Albánie, Bulharsko, Řecko a Rumunsko). Pak jsem četl citát jednoho mnicha: „Prvním reformátorem byl ďábel, který chtěl reformovat Boží pořádek“ Přemýšlel jsem o tom a napadlo mě, že možná to je odpověď na katolicismus a jeho chyby: Ne začínat novou církev (proč také, když už Apoštolové dávno založili Církev 8-), ale vrátit se do té staré, která tu byla ještě před katolictvím. Tak napřed mě to napadlo, celé jsem to promyslel, a nakonec jsem to i udělal 8-)

   Ještě zajímavost z Balkánu: tam, kde řádili katolíci, chytali lidi a nutili je ke konverzi, mučili je a zabíjeli, aby je postrašili a pokatoličtili, tak když se vylodil Sultán, přivítali ho a stali se raději muslimy, požívali potom vojenské ochrany od Turků proti katolíkům. To je současná Bosna. Zajeďte se tam podívat, nebo se podívejte na film „Strakonický dudák“, tam uvidíte ty reálie…

   Asi se divíte, proč píši, že tu bylo Pravoslaví ještě před katolictvím? No to se stalo tak: Církev vznikla v Jeruzalémě na den Letnic, sestoupením Svatého Ducha na Apoštoly. Uvěřilo hodně lidí, ale nastalo pronásledování od Židů, tak se rozešli do různých míst. Také se rozešli Apoštolové, protože jim to řekl Ježíš: „Jděte ke všem národům.“ Takže mimo Jeruzalém, kde zůstali někteří křesťané a Apoštol Jakub (Gal 1:18,19), vznikla další centra křesťanství, nejprve v Antiochii (Sk 11:19), pak v Egyptě v Alexandrii a v Římě. Vždy nějaký Apoštol se tady staral o církevní obec, pak ustanovil nějaké své nástupce, aby vedli církevní správu, těmto se říká biskupové (Tit 1:7–9), aby mohli jít dále na misii a zakládat další církve. Ti biskupové, kteří tu zůstali, si vybrali mezi sebou nějakého hlavního, tomu se začalo říkat patriarcha (pater = otec, a to druhé slovo je ze slova hierarchie), takže v těch městech vznikly tzv. patriarcháty. Za čas, když Arabové ovládli Antiochii, tak tu zůstali arabští křesťané, a ti řečtí se přestěhovali do Konstantinopole, takže vznikl ještě konstantinopolský patriarchát. Ale všichni byli pořád součástí jedné Církve, která se nijak nejmenovala, nepotřebovali se odlišovat od ostatních, protože nebyli žádní ostatní, takže si nemuseli dávat názvy, jak je to dnes. Bydleli sice každý jinde, ale pořád se navštěvovali a vyměňovali si dopisy, takže jako existuje třeba dopis Koloským nebo dopis Korintským, tak těch dopisů jsou stovky, jen některé z nich jsou v Bibli. Všimněte si např. v prvním listě Korintským Pavel zmiňuje, že jim už psal (1 Kor 5:9) – No tak asi logicky ten dopis, který my označujeme jako první, tak nebyl první. Nenapsal pouze dva dopisy, ale několik. A právě, když mám možnost si číst tyto dopisy, nebo jejich úryvky, tak mě to hodně inspiruje! Jsou to nejen dopisy, ale i jiné starověké spisy, např. v našem prostředí přeložil Dan Drápal do češtiny knihu Didaché... Tak dál: No a potom se zbláznil ten patriarcha v Římě, začal mumlat něco o tom, že Ježíš dal klíče nebeského království Petrovi, on je nástupcem Petra, takže on má ty klíče, takže on má vždycky pravdu, je nejlepší, ostatní se mu musí podřizovat atd. Začal i on, i jeho nástupci vymýšlet strašně blbostí, napřed v teologii, pak se montovali do politiky, až to dopadlo tak jak to dopadlo. Máme tady papežskou kancelář, vatikánskou banku a jejich snahy ovládat všechny křesťany a celý svět. Prostě ten chlápek v bílém hábitu si myslí, že je ředitel zeměkoule.

   Na tuhle situaci mu ostatní patriarchové odpověděli, že jsou všichni nástupci Apoštolů (nástupci nástupců nástupců atd. až k Apoštolům), takže mají všichni stejně platné slovo, a když se probírá nějaký závažný problém, musí se sjet dohromady a posuzovat všechno společně. No tenhleten, že za nimi nikam nepojede, ať přijedou oni za ním a pokloní se mu (to by je nejspíše pozatýkal), nebo ať ani nejezdí, že už všechno rozhodl sám, jenom že jim pak dá vědět mailem. No prostě blázen.

   Ale je možné, že se ani nezbláznil, jsou ještě jiné teorie: Že ani nikdy nebyl křesťan, prostě jak se křesťanství rozšířilo a stalo se státním náboženstvím v římské říši, tak se prostě nějací kněží dosavadních kultů (Zeus, Artemida, Apollon, Herkules a další) překabátili, někoho podplatili, aby se stali funkcionáři a začali si tam prosazovat nějaké svoje kejkle-mejkle. Snad to nebyli kněží kultů, ale prostě dosavadní římští politici a vojevůdci, kteří si z římské církve vytvořili politickou a vojenskou strukturu na dobývání Evropy a Afriky. Jak to bylo doopravdy, se dozvíme až v nebi, teď se držme toho, co to znamená pro nás: Protože do té doby byla Církev jednotná, bez názvu, jak už jsem zmínil, byla všeobecná, což se řecky řekne katolická. Takže papež řekl, že on je zástupcem té všeobecné-katolické církve, takže ostatní, ti co zůstali normální, si museli vymyslet název, aby se odlišili od téhle šílenosti, tak si začali říkat pravoslavní, jako že oni slaví Boha původním, správným způsobem, na rozdíl tady od toho maníka a jeho smečky. 

   Řecky se Pravoslaví řekne Orthodoxia, takže se ještě užívá pojmu „ortodoxní“. Podle této ortodoxie se pak narovnávají různé pokroucené názory, pověry, zvyky atd. Jako např. když jdete k doktorovi na ortopedii: Tady také ví, jak má být rovná páteř a jak z ní mají vycházet kosti, tak Vám to srovnají. Nebo když máte křivé nebo zkažené zuby, tak jdete na ortodoncii, tady Vám to opraví. Tak zase ortodoxie Vám opraví mylné názory, omyly, a tak vůbec 8-)

   Nemusíte se rovnou stávat ortodoxními, klidně zůstaňte ve své církvi, ale můžete se od ortodoxních poučit, inspirovat se a opravit svoji víru a udělat si u sebe pořádek 8-) Tak teď jsem Vás vytočil, co? 8-) No to není moje věta, tu jsem zkopíroval z webu jedné české protestantské církve 8-)

   Tak příště budeme pokračovat, nyní píseň na závěr. To byla verze pro měkčí povahy, pro drsňáky, kdo to snesete, tak si poslechněte tuto verzi.

 

   Kdo špatně rozumí, tak tady je pro porovnání text:

Víra naše, víra slavná.

Víra stará otců našich, biskupů i knížat svatých.
Víra věčná, víra slavná. Naše víra pravoslavná!

Víra žebráka i pána, víra která poklad dává.
Víra věčná, víra slavná. Naše víra pravoslavná!

Víra, která sílí v boji, rány hříchu v duši hojí.
Víra věčná, víra slavná. Naše víra pravoslavná!

Víra, která svaté rodí, dává nám pít živé vody.
Víra věčná, víra slavná. Naše víra pravoslavná!

Sůl země i pokoj Páně, nejvzácnější je, co máme.
Víra věčná, víra slavná. Naše víra pravoslavná!

Víra jediná a pravá, světlo Boží spatřit dává.
Víra věčná, víra slavná. Naše víra pravoslavná!

Víra láskou otevírá, srdce, které úzkost svírá.
Víra věčná, víra slavná. Naše víra pravoslavná!

Víra pravá, víra věčná, víra naše nekonečná.
Víra věčná, víra slavná. Naše víra pravoslavná!

Jest i bude víra slavná, naše víra pravoslavná.
Víra věčná, víra slavná, naše víra pravoslavná!

Zem moravskou osvítila, národ český posvětila.
Víra věčná, víra slavná, naše víra pravoslavná!