Má cesta k Pravoslaví I.
Minule jsme tady měli zamyšlení nad církvemi, příslušností nebo členstvím v některé z nich. Řekli jsme si, že někdo se nerad organizuje v církvi, někdo se rád organizuje. Pro Ty, kteří se rádi organizují, tu mám tematickou píseň 8-)
No já patřím mezi ty, kteří se rádi organizují, minule jste se dozvěděli, že se organizuji v Pravoslavné Církvi a nyní vypovím, proč to dělám, jak jsem se k tomu dostal, proč jsem s tím začal a co mi to dává…
Trochu přeskočíme chronologický sled a nejprve uvedu, co se mi stalo, když už po svém přijetí do této Církve jsem o tom řekl prvnímu křesťanovi z mého okolí: Vyděsil se a vyhrkl: „Pravoslaví?! To je něco s Ruskem a s Putinem!“ Druhý bratr se též vyděsil, a řekl, že to má něco společného s komunismem…
No tak podívejte: V Rusku je samozřejmě Pravoslaví, ale to je i v jiných zemích, proč si to spojovat výlučně s Ruskem? Pravoslaví je v Albánii, ve Finsku, v Řecku, v Palestině, v Rumunsku, na Ukrajině, v Polsku, v Etiopii, v USA, v Austrálii, na Fidži, což jsou úplně jiné kultury, než ta ruská... Pravoslavné kostely jsem viděl jak v Německu, Rakousku, na Slovensku, tak i jinde... Co se týče Ruska, tak je to jedno ze čtyř státem podporovaných náboženství, spolu s Islámem, Budhismem a Luteránstvím, ale pak tu působí i církve nepodporované státem, ale ze zahraničí, jako třeba Baptisté a další církevní společnosti... Např. můj bratr cestoval na Bajkal a řekl, že tam kostely neviděl, ale zato spoustu center šamanismu. Jedna Ukrajinka mi řekla, že když žila ještě v Sovětském svazu, tak její město, které mělo milion obyvatel, tak tam kostel nebyl žádný a první viděla až v Moskvě. Ale v Moskvě jsou samozřejmě i mešity, synagogy, a další budovy náboženských společností... Putin je samozřejmě pravoslavný křesťan, ale to je také poručík Kožak v americkém seriálu (ve skutečnosti i ten herec, co ho hrál), režisér Emir Kusturica, československý prezident Ludvík Svoboda, český hokejista Jaromír Jágr, byzantský císař Konstantin, který zastavil pronásledování a vraždění křesťanů, samozřejmě Cyril a Metoděj, kteří k nám přinesli víru a písmo, kníže Rostislav Moravský, kníže Bořivoj, kněžna Ludmila, kníže Václav nebo třeba Jeroným Pražský a další osobnosti naší i světové historie... Proč toho bratra, který se tolik vyděsil, okamžitě napadlo v hlavě Rusko a Putin? Proč ho nenapadla třeba Velkomoravská říše, a tedy i kus naší historie?
No a ten druhý bratr s komunismem, to se také spletl: Členy komunistických stran byli a jsou jak pravoslavní křesťané, tak katolíci, evangelíci, Židé i ateisté. Komunismus se rozšířil jak v islámských zemích, tak v budhistických, nebo v katolické Jižní či Střední Americe a dnes např. sílí v hinduistické Indii... Komunismus vznikl v Německu a v Anglii, celosvětová centrála byla dlouho ve Francii a myslím (?), že ještě ve Švýcarsku... Lenin se rozhodně školil na Západě, nebo třeba albánský diktátor Enver Hodža se vyškolil v Paříži. Komunismus v Rusku se podařilo prosadit právě, až když se z veřejného života odstranilo Pravoslaví.
Ještě než přejdeme k jádru mého příběhu, udělám malou předmluvu o tom, jak tento můj krok, tedy vstup do Pravoslavné Církve, ovlivňuje naší společnou misii a naše vzájemné vztahy: Nijak. Stejně tak, jako jsem předtím, ještě jako člen letniční církve sloužil Ježíši, tak Mu pořád sloužím dál. Cizincům, kterým se věnuji, svědčím o Kristu, nabízím jim Evangelium Ježíše Krista, a ne nějakou konkrétní teologii, nechávám jim svobodu, do které církve se rozhodnou zajít podívat, nebo do které vstoupí (kam je povede Bůh) a jako jsem je předtím netahal do té „své“ církve, tak to nedělám ani teď. Nemění se ani moje stará zvyklost: Pokud se se mnou spojí na misii nějaký křesťan a chce oslovené lidi vzít s sebou k nim do církve, nemám nic proti tomu: Tento člověk pracoval, tak také může sklízet. Stejně cesta těchto oslovených či zasažených lidí bude nevíme jaká, tak do začátku mohou zkusit něco a pak časem sami poznají, jak je vede Bůh.
Takže jako předtím jsme spolupracovali, vyráželi na misie společně křesťané různých konfesí, tak je tomu tak i nyní, není nikdo, koho bych vyloučil z kolektivu. Jedině bych s sebou nevzal svědky Jehovovy a adventisty sedmého dne, ti by místo Ježíše propagovali jiné hodnoty. Jednou jsem odmítl jednoho bratra, ale ne pro to, k jaké patří církvi, ale proto, že se léčil u psychiatra, bral léky a bylo riziko, že si zapomene vzít léky, pak jich vezme několik najednou, někde se nám ztratí a budeme řešit jeho, a ne misijní úkoly. Takový člověk by snad mohl jet, ale s doprovodem, s člověkem, který ho bude mít na starost.
Druhá věc je, že jsou někteří křesťané, kterým vadí moje Pravoslaví a řekli mi, že se mnou nemohou spolupracovat, ale to se stávalo i předtím, že někomu vadilo, v jaké jsem církvi a nechtěl se mnou někam jet nebo něco dělat. Dost možná, že ten člověk nechtěl vůbec nic dělat a hledal si výmluvu 8-)
Takže trochu něco o spolupráci křesťanů odlišných vyznání: Podívejte, stejně patříme jednomu Pánu, a pokud budeme chtít sloužit právě Jemu, tak se shodneme. Pokud někdo bude chtít spíše než Ježíši a Božímu Království sloužit své denominaci, tak se možná neshodneme, a takový bratr si bude muset najít vhodný misijní program v rámci své denominace. Tím lépe: Alespoň bude více misijních aktivit 8-) Tento svět na takové misijní aktivity čeká!
Co si myslet o tvrzení, které někdo měl na moji adresu o tom, že se mnou nemůže spolupracovat pro to, v jaké jsem Církvi? Tak dám takový příklad: Nemocný člověk půjde do nemocnice, bude mít tři problémy a doktoři mu nepomohou, protože se mezi sebou nepohodnou: Jeden operuje páteř, druhý operuje orgány, třetí vyšetřuje zrak, další nařizuje dietu atd. Takže by to vypadalo tak, že jeden doktor řekne druhému: „Ty jsi z jiného oddělení, tak s námi nemůžeš vyšetřit tohoto člověka, nebo mu nějak pomoci.“ Ale prostě takhle to je: V nemocnici jsou různá oddělení, různí specialisté a všichni pracují pod jedním ředitelem k dobru pacientů. Pak jsou tu ještě zdravotní sestry, uklízečky, kuchařky a další personál…
Nebo mi nějaký bratr (no, ono jich bylo víc 8-) řekl, že se mnou nemůže spolupracovat pro moje názory. No tak co je to za blbost? Moje názory jsou moje soukromá věc, na misii přece neprezentuji své soukromé záležitosti nebo své osobní názory, ale duchovní pravdy. Něco jiného je, když jsme přes den v terénu, v akci, a něco jiného, když si třeba večer po práci posedíme a popovídáme o různých věcech, jen tak mezi sebou… To se tomuto bratru může přihodit kdykoliv, že potká lidi jiných názorů: V pracovním kolektivu v zaměstnání, nebo třeba, když pojede s partou na lyže… Prostě musí jít do práce, i když tam budou lidé s jinými názory, a jestli si chce zalyžovat, tak také riskuje, že se tam objeví někdo s odlišnými názory… Leda, že by pracoval a lyžoval sám, aby se vyhnul střetu s lidmi… A sám obědval, sám nakupoval, sám si vařil, sám usínal… To by bylo bezpečné, ne? 8-) Možná by se neměl ani ženit, co když bude mít manželka na něco jiný názor? 8-) Já se svou ženou také máme na některé věci odlišný názor, ale kvůli tomu se nerozvádíme, musíme spolupracovat na chodu domácnosti a výchově dětí.
Takže stejně, jako musíte jít do práce, na nákup, vychovat děti, jet na dovolenou, cokoliv, všude jsou lidé a je přirozené, že lidé jsou různí… Stejně, jako musíte dělat všechny tyto výše jmenované věci, tak také musíte dělat misii – nevím nic o tom, že by Ježíš řekl, že už je misie hotová a už se nemusíme obtěžovat 8-)
Řeknu Vám pravdu: V našich týmech třeba vznikly konflikty, ale nebylo to kvůli tomu, kdo je v jaké církvi, nebo jaké má názory, spíše se to týkalo pracovního tempa, podoby odpočinku apod. Někdo třeba chtěl vstávat brzy, pracovat a jít brzy spát, tak jsme mu vysvětlovali, že venku nikoho nepotká, protože Arabové se přes den válejí na posteli v uprchlickém táboře a v noci vyrážejí do ulic. Někdo chtěl třeba sloužit dvanáct hodin denně, to také nejde, když Vám uprchlíci, kteří prošli hroznými věcmi, vyprávějí své příběhy, tak si mezitím musíte dát nějakou pauzičku, kdybyste poslouchali pět dní v kuse tyto historky, tak se zhroutíte. Pak byly různice v tom, ve kterou hodinu budeme obědvat, nebo nějaký řidič chtěl jet přes noc, jeho pasažéři pak byli zkrouceni na sedačkách a druhý den celí rozlámaní a nepoužitelní, já raději volil jet přes den a večer se ubytovat a vyspat se atd. atd. Proto, když jsme měli početný tým, třeba jsme se rozdělili do skupin a každá skupina šla na jiné místo a měli i jiný režim práce a odpočinku, jak komu to vyhovovalo…
Takže potíže vznikaly spíše kolem praktických věcí, které jsme rychle vyřešili a šli dělat to důležité. To, že potíže vznikají z maličkostí, je dokázáno i vědecky, např. jsem četl, že se manželé spíše než o názory nebo důležité věci, pohádají o to, jak se má pokládat zubní pasta, jak se má otočit zubní kartáček apod. Z vlastní zkušenosti potvrzuji 8-)
Takže ano, zanech svárů kolem názorů a kolem otázek církevní příslušnosti, řekni si, kdy potřebuješ jíst a kdy spát, ulož si správně pastu a kartáček a pojeď s námi na misii 8-)
Hledající a ti, kteří jsou Bohem předem vyhlédnuti ke spasení (Ř. 8:29) potřebují potkat křesťany, slyšet o Ježíši a poznat Pravdu. Tak jim toto právo neupírej kvůli malichernostem.
Ještě k těm názorům: Víte, co mi vadí více než člověk s jiným názorem? Člověk bez názoru, ten se tak nějak plácá a neví co chce, nikam nedojde. Mluví tak nějak divně: „uvidíme…“ „nevím…“ „počkáme…“ „jak Pán dá…“ Brrr!
Názory: Já mám nějaké svoje, samozřejmě, ale vždy si poslechnu i ty jiné, i opačné, tím se něco dozvím, nebo mohu přemýšlet o těch svých, porovnat si to a lépe si to uspořádat… Např. čtu nebo sleduji knihy, články, noviny, filmy ve svém názorovém proudu, ale vždy si čas od času přečtu nebo pustím něco z „jiného soudku“, abych se neuzavřel do nějaké svojí bubliny… Vidíte, a tím se vracíme k našemu tématu, přesně takto to bylo i s tím Pravoslavím: Byl jsem v letniční církvi, tomu jsem věřil a měl „ty správné názory“, a pak jsem si přečetl i něco o jiných křesťanech, o jiné praxi a jiných názorech, a vidíte, jak to dopadlo 8-)
Kdysi, když jsem dělal misii teprve asi tři roky, jsem prohlásil, že křesťané věří, že misie změní svět, nebo alespoň nějaké lidi ve světě, což je samozřejmě pravda, ale že když budete dělat misii, také to změní Vás: Potkáte zástupce jiných národů, zástupce jiných světonázorů, ale hlavně se na misii setkáte s jejím autorem, s Kristem. On totiž nejen, že nás posílá na misii: „Jděte a čiňte mi učedníky ze všech národů“, ale nejsme na té misii sami, On je tam ještě dříve než my. A tak když uposlechneme a půjdeme na misii, potkáme tam Ježíše, a ještě více se Jím naplníme, ještě více se přiblížíme Pravdě. Takže ano, i toto se potvrdilo a misie změnila i mne (ale trochu jiným směrem, než jsem očekával 8-) To je také asi důvod, proč vedoucí církví tak neradi pouští „své“ členy na misii: Protože se bojí, že je to změní, a to oni nechtějí, oni chtějí mít pod sebou pořád ty své ovečky. Nejen, že misie hrozí, že změní Vás, ale kdyby církve dělaly misii, tak to změní i je. To je možná to, proč církve obecně misie nedělají: Bojí se této změny, nepřejí si ji. Nechtějí se přiblížit Pravdě. Samozřejmě mají nějakou pravdu, nějaký její díl, ale už nejsou hledači Pravdy, stačí jim ta, kterou už mají. Chtějí zůstat v hradbách svých teologií, zvyků, programů, zaběhlé praxe, v množině svých členů, v řádkách či tabulkách svých statistik a výkazů… Misie je pro ně hrozba a tuto hrozbu řeší tím, že přejmenují nějaké sociální nebo humanitární programy na misii a je to vyřešeno: Oficiálně se misie koná, prakticky však nikoliv.
Takže Pravoslaví: O Něm jsem nevěděl nikdy nic. První moje zkušenost byla asi v deseti nebo jedenácti letech na základní škole: Spolužákův starší bratr byl na nějakém studiu nebo návštěvě v Sovětském svazu a přivezl odtud LP desku s nějakými zpěvy klášterních bratrů. Spolužák to přehrál na kazetu a pouštěl nám to o přestávce, strašně jsme se tomu tlemili. Víte, jak se to říká: „Smích? Přejde!“ Už mě přešel.
Tím, že jsem se narodil v karlovarském okrese, přirozeně jsme v dětství a v mládí jezdili na nákupy a na výlety do Karlových Varů. Tady je asi největší pravoslavný kostel v Československu, který tu stojí už z dob Rakouska-Uherska, byl postaven pro lázeňské hosty z Ruské říše, jezdila sem i carská rodina. Když mi bylo sedmnáct, poprvé jsem vstoupil do tohoto kostela, ale ničemu jsem nerozuměl, bylo to tu strašně veliké, pompézní, přezdobené… Ptal jsem se nějaké paní, co a jak, ale neuměla mi to vysvětlit, žila v nějakých tradicích, ale nevěděla, proč se dodržují. Já jsem Čech a Češi potřebují věcem rozumět, přijít jim na kloub, chápat, co a jak funguje, a ne pouze opakovat naučené zvyklosti, což třeba zase vyhovuje jiným národům. Možná ta paní nevěděla prostě proto, že Rusové dlouho žili v ateismu a mnozí se teprve po roce 1991 vraceli k víře svých předků a také ještě sami pořádně nevěděli, co a jak.
Nicméně, paní mi na otázky sice neodpověděla, ale „kdo hledá, ten najde“, otázky již byly vyřčeny, a to pěkně prosím před oltářem, Bůh je slyšel a dal mi odpověď On sám, ve svůj čas 8-)
Už jsem zmínil Kožaka: Na tento seriál jsme se dívali v mládí v televizi, tam také byla pasáž, jak jdou s rodinou do pravoslavného kostela v New Yorku. A když už jsme u amerických filmů, můžete se podívat na film „Řecká svatba“ opravdu doporučuji, je to komedie, zasmějete se, ale nakonec to dobře dopadne 8-)
Další moje zkušenost byla, když jsem žil v Praze. Přes týden jsem pracoval na stavbě, v sobotu jsem si četl Bibli a modlil se, v neděli jsem šel do letniční církve a po shromáždění jsem si udělal nejprve procházku a pak se zastavil v nějaké restauraci na oběd. Jednou jsem se dostal během procházky do ulice „Na Slupi“, kde je také ruský pravoslavný kostel. Šel jsem do restaurace, seděl tam ještě nějaký starší pán. Nějak jsme se dali do řeči, já jsem mu začal něco říkat o Ježíši, on mi odpověděl, že je věřící, že jde právě z toho kostela. Ptal se mě, jak se jmenuji a když jsem řekl, že Jaroslav, vyndal nějakou hodně starou knihu psanou v češtině o ruském (kyjevském) knížeti Jaroslavovi. Celé mě to překvapilo, i že existuje něco takového v češtině, do té doby jsem nevěděl nic o svém jmenovci, i že pán jako Čech je pravoslavný, myslel jsem si tehdy, že Pravoslaví je jen pro Rusy. Ale hlavně byl ten pán příjemný, do té doby, když jsem potkal třeba katolíka v jeho věku, tak byl suchý, nevrlý, poučoval mě o něčem atp.
V té době mě začal Bůh povolávat na misii mezi cizince, tak jsem dělal své první kroky na této cestě, oslovoval jsem cizince v Praze, zatím jen vždy odpoledne po práci na stavbě, někdy i přímo na stavbě jsem oslovoval ukrajinské dělníky. Jednou jsem jel tramvají a přistoupil Ukrajinec, sedl si a já se vydal za ním. Když jsem se před něj postavil, ztuhl jsem a nemohl jsem mluvit: Vyzařoval z něj takový pokoj, smíření a pokora, to byla chodící (pardon: sedící 8-) víra. Měl na ruce nějaký růženec a modlil se, ale úplně z něj vyzařovala tak čistá víra, že já jsem byl vedle něj úplně malinký. Tak jsem cítil rozdíl mezi jeho vírou a mojí, mezi jeho svatým životem a já, takový plápolající plamínek… No, naštěstí mě Bůh nesfoukl (Mt. 12:20), ale posílil ve víře. Vystoupil jsem z tramvaje a ptal se sám sebe: „Co to bylo?“ Byl to opravdu silný zážitek a vyvstala po něm otázka: „Že by i pravoslavný věřící mohl svojí vírou být takto proměněn?“ Samozřejmě nemožné, to je možné pouze v letniční církvi… 8-)
Zanedlouho jsem měl úplně stejný zážitek: Odjel jsem s jednou skupinou na svůj první misijní výjezd do Bosny. Byli jsme v části země zvaná „Republika Srbská“, což není jen název, je to opravdu federativní republika. Místní misionář, který sem přijel z opravdového Srbska, aby tu sloužil v romských osadách, nás do jedné takové osady vzal. Byli jsme nastartovaní, jak těm Romům řekneme o Kristu, jak jim to nandáme! No a oni to nandali nám: Když jsme přijeli a já prošel pár uliček, dostal jsem se k nějakému stařešinovi rodu, který mě posadil do židle naproti sobě. A zase mi slova uvízla na jazyku: Opět jsem z něj cítil takovou víru, pokoru, že jsem proti němu byl „takhle maličkej“. No a to je právě to, co jsem napsal výše: Pojedete na misii, že změníte svět, a misie změní Vás: Tady jsem potkal takové křesťany, od kterých jsem se mohl učit!
S tím Ukrajincem a s tím Romem jsem utrpěl takové šoky, že jsem si řekl, že musím vypátrat, o co jde!
Cestou zpátky z osady do města jsem viděl z auta okénkem x pravoslavných kostelů a vyslechl jsem si přednášku místních zahraničních misionářů, jak je to Pravoslaví špatné a že se ti lidé musí obrátit na protestantskou víru.
Po příjezdu do města jsme šli do hospody na jídlo, všude visely ikony svatých, a každý mi na otázku, jestli věří v Boha, odpověděl: „Samozřejmě ano!“ Víte, touto otázkou jsem vždy začínal rozhovor v Česku s lidmi, kdy Vám devadesát procent lidí odpoví, že ne. Na to navážete a rozproudí se hovor na toto téma… A tady, v republice Srbské? Každý odpověděl „ano“ a rozhovor skončil. Diametrální rozdíl!
Pak jsme se vrátili domů, normálně jsem se pustil do služby cizincům a za rok měl být další výjezd do zahraničí, kdy už to začalo nabírat na obrátkách!
Ale protože mi pořád vyčítáte, že moje články jsou moc dlouhé, ať je zkrátím, no tak dobře: Zde přeruším své vyprávění a jak to bylo dál, se dočtete příště 8-)